Koukám na to dnes jako Puk. Možná už to třeba někdy někoho napadlo, ale to je mi jedno. Jestli jo, pak o tom nevím, a kdybych věděl, že to někdo už vymyslel, tak bych nemohl vymyslet tenhle příspěvek. (To je kolečko, co?) Takže: Považuji se dnes za vynálezce “Dne mezi příšerou a monstrem”. Tento den se bude ( přinejmenším v mé povislé mysli) slavit 5. září. Víme tak trochu, co je “hodina mezi psem a vlkem”. Literárně cosi jako ani tma, ani světlo, tedy mezidobí, kdy se nemá ani koukat z okna, natož vyjít ven. Ovšem, je to pro tyhle romantiky… A pro mně… Chápeme tuto “hodinu” , tento “čas” i jako symbolické vyjádření nejistých chvil, napjatého tetelení, dramatického tápání, a prostě tahle parta. Jednu dobu také šel takový seriál, který je taky trochu o tom, i když v šírším významu – “Pásmo soumraku” hezky česky, v originále “Twilight Zone”. Vždycky se tam dělo něco ujetého, nepřirozeného, strašidelného, pak se to pomotalo, načež se to nějakým brilantním zvratem vyřešilo a člověk k tomu navíc ještě dostal nějaký ten “morál”.
Jsou i odborníci, kteří přesně vědí, že tahle hodina “mezi psem a vlkem” (prý spíše dvouhodina), přichází každý první den jednotlivých měsíčních fází. A chcete-li vědět, kdy přesně se bát, pak tak asi od tří v noci do necelé páté hodiny ranní. Dochází tehdy k jevům, které neumíme vysvětlit, časové smyčky, věci se hýbajijó, haluze, iluze i beluze a celulozuze. No, nic, tak dost!
Dnešní den, celý den mezi 4. srpnem a 6. srpnem, tedy 5. srpen, je přesně umístěn mezi datem, kdy padly první výstřely první světové války (4.8.1914) a dnem, kdy na japonské město Hirošima dopadla první atomová bomba (6.8.1945), čímž ta druhá světová válka spěla k rychlému konci. Ještě 4. srpna 194 si milióny kluků, mládenců i těch starších a zkušenějších na všech stranách vznikajícího konfliktu, včetně jejich vojenských šéfů, mysleli, že půjdou za pár týdnů (vítězně!) domů. No, jo. Jenže nakopli do zadku děsně hladového tygra, nakopli do zadku Příšeru, která jich za čtyři roky světového konfliktu sežrala (včetně zraněných a nezvěstných) pár desítek miliónů.
Ještě 5. srpna 1945 si milióny Japonců mysleli, že je jejich císař, přímý zástupce Boha na Zemi, ochrání a nějakým mystickým způsobem odvrátí to, co bylo tehdy už dávno očividné: válka je prohraná. V Evropě skončila již v květnu roku 1945, v Tichomoří se to domydlilo až k použití té Monstrózní zbraně.
A my? Morál? Přijde mi, že žijeme v dobách, kdy se nám, tady těm lidem na tomto místě celého širého světa – ruku na srdce – už dlouho nestaly nějaké strašlivosti, kterých je jinak plný svět a někdy dokonce i svět nedaleko nás. Proto na všechny nesmyslné oběti nesmyslných konfliktů budu myslet o něco více dnes, kdy je ten “Den mezi příšerou a monstrem”.
