A byl to krásný a v rámci možností důstojný koncert v chrámu, který očividně pamatuje lepší časy, ale stále nabízí skvělou akustiku a prostor pro podobné akce. Nebylo narváno, ale bylo docela příjemně plno, na konci došlo i na standing ovation, potlesk vstoje.
Jak je patrné z názvu cyklu, jedná se o souboj umělce — interpreta s dílem umělcem — skladatelem.
Jiří Bárta si vybral Bachovy Suity, kterých je šest (anglicky na wiki tady) a které jsou jedním z nejhranějších děl pro violancello.
Protože jsem se okolo natáčení tak trochu motal, lecos jsem se o tomhle díle dozvěděl, ale prozrazovat nebudu nic; kluci to budou ještě dva dny natáčet, potom stříhat a potom byste se na to ani nepodívali).
Co ale snad prozradit mohu, je fakt, že Jiří Bárta se rozhodl právě tyhle Bachovy drobničky (ano: u jiného skladatele majstrštyk, u Bacha jen taková drobnůstka) natočit právě v Lobendavě v kostele.
Proč?
Protože tenhleten kumštýř, který normálně putuje po světě se svým nástrojem má k Lobendavě silnou vazbu.
„Rodiče koupili chalupu v Lobendavě v roce, kdy jsem se narodil. Se sestrou jsem tu prožil dětství a fakt to tady miluju. I když: jako dítě jsem chtěl být automobilovým nebo vůbec nějakým motoristickým závodníkem a tak jsem tu víc než co jiného lítal po polích na fichtlu“, směje se dneska Jiří Bárta.
„Jako mrňous jsem tady zažil i ruskou okupaci v osumašedesátým. Tady jsme stáli a támhle po drážďance se sem valily ruský tanky,“ říká a rozmáchne se směrem k hranicím, i když hranicce je tady kolem skoro všude. Dneska naštěstí normálně prostupná.
„Jsem tady teď míň než bych chtěl, ale třeba právě kvůli tomu natáčení Bacha sem alespoň občas musím. A jednou tady třeba budu bydlet,“ uzavírá debatu.
To není špatná představa, že za kopcem bydlí chlápek, který tak krásně hraje. Co?
Pro začátek jsme se alespoň dohodli, že se pokusíme vymyslet projekci dokumentu, který tu právě vzniká, protože kdo z vás tu třeba naladí ČT ART?
A že by mohl následovat nějaký další koncert.
A případně …. ale nic. Nechci to zakřiknout.
