Doporučení na nějaké dobré CD znělo jasně: Dan Bárta & Illustratosphere – Maratonika. Album vzniklo minulý rok a postupně začíná stále více a více bodovat. A o co tedy kráčí? Pokud by člověk očekával nějaké chytlavé popové písničky, bude touto hudbou zklamán. Dan Bárta se neřídí žádným určitým řádem, na kterém je založena většina všech novodobých písní. V melodiích není zcela jasné, zda posloucháme refrén či sloku. Hudebního klišé sloka refrén sloka a tak dále se tu prostě nedočkáme.
Klavírista v písních občas využije speciálních efektů, které nabízí jeho klávesy, a dodá tak tónům vůbec ne umělost, ale zajímavost.
Textově jde většinou o spoustu myšlenek a názorů, ne vždy jdou však chápat úplně do detailu. Melodie je postavena tak, aby dokázala v posluchači zanechat nějaký dojem a hlavně tak, aby o ní začal přemýšlet. Možná bych se Dana Bártu nebála nazvat až takovým hudebníkem impresionistou.
Byla jsem také svědkem jednoho nedávného vystoupení. Dan Bárta přijel minulý pátek na Václavák a zaujal jak kolemjdoucí, tak věrné fanoušky, kteří se s ním vlnili do rytmu a zpívali. Zpěvák naprosto zářil, nebylo chvíle, kdy by u zpěvu netancoval, či různě negestikuloval. Spolu s kapelou tak vytvořil v okruhu, kde bylo vidět na podium, skvělou náladu a na diváky přenesl plno pozitivní energie, ze které jistě čerpají ještě teď. Hudba zněla přesně a stejně jako na nahrávkách ze studia. Optimismus, který z hudebníka vyzařuje, dává jasně najevo, že on je ten, co hudbou doslova žije a nedá na ní dopustit. Takhle to má být!
Radím nastokrát si Dana Bártu nejen poslechnout na nahrávce, ale také zajít na koncert nebo na nějaký fesťák, protože tohle je vážně špica!
