Jako tedy: na rozptýlení toho bylo v posledních dnech dost. Ženy se cyklisticky a profesionálně proháněly vsí při závodu „Tour de Feminin“, přičemž někteří návštěvníci a další uživatelé obce dokonce i pochopili, že je nutné chvilku počkat, než se peloton prožene, a že není dobré snažit se autem projet proti cyklistkám v protisměru…. Slečna Sáblíková nakonec bohužel celkově nevyhrála (skončila druhá), ale to neva, protože jsme rádi, že jsme jí tu měli. Alespoň se mohlo pár dalších lidí dozvědět skrz sportovní zpravodajství o Martině Sáblíkové, že na Šluknovsku jenom nevyháníme nebohé „nepřizpůsobivé“ do lesů (jak jsem se tuhle dočetl v Respektu! Tedy, fakt dík, to je přesná a ověřená žurnalistika za všechny prachy…), nýbrž že tu žijí celkem normální lidé, velice podobní těm třeba z Prahy, Děčína nebo Ústí nad Labem. Znáte to: dvě ruce, dvě nohy, dvě uši, atd… No, nic.
Do toho se nám na Fabrice oženil Leo, kamarád zpoza německých hranic. Bylo to poprvé v „mých“ doubických dějinách, kdy se tu uskutečnila – též díky vstřícnosti krásnolipské matriky – svatba nečeských příznivců Doubice, či jak to nazvat. Leo je pasem Rakušan, jeho žena je pasem Němka – dát dohromady všechny ty papíry ve všech jazycích, paní překladatelku, pana oddávajícího Milana Sudka i se saxofonem – díky paní Drobečková! To byl majstrštyk! Musím se přiznat, že německo-rakouská svatba v Doubici mě dojala. Víte, jaksi s ohledem na ty naše „dějiny“… Večer jim pak na Fabrice hrál Vojta Lavička s kapelou a přiletěli i Killaflaw. Mazec! No, nic.
A pak už jen den po té svatbě Německo slavně vyhrálo, co všichni očekávali, že vyhraje – čili mistrovství světa v kopané. Na tom slavném německém vítězství se mi nejmíň líbilo to, jak strašně neumějí Argentinci prohrát. Čutali víc do lidí (tedy do protihráčů) a jestli jsem se dobře díval, nějak jim moc nešlo ani podat ruku vítězům. No, nic. Falklandy jim to nevrátí a Messi není Maradona…
Jo a abych nezapomněl – Kyjov bude Nekyjov na Fabrice – sledujte „vybezek.eu“ tam se – jako vždycky – všechno dozvíte!
