Byly doby, kdy bylo na světě všechno tak nějak pěkně a přirozeně rozděleno. Pekař pekl housky, pošťák roznášel poštu, politik dělal politiku, fotbalisté hrávávali fotbal. Svět 21. století to má ovšem celé nějak přeházené. Už jsem si zvykl, že hudba není to, co bývala za mých mladších let, kdy třeba bylo nutné vypravit ze sebe nějaké liché rytmy, aby to publikum zaujalo. Mám na mysli třeba Franka Zappu, nebo Johna McLaughlina (starší si na tomto místě mohou povzdychnout, mladší si to laskavě “vygooglují”). Dnes vám tam strojky naperou “duc-duc” s invencí vzrostlého a jen mírně duševně zaostalého traktoru, na to se nalepí basové smyčky a na ně “melodické” linky. Sbohem, Mozarte! Sbohem, Oasis :-)
Pekař housky nepeče, ale rozmrazuje nějaké “Babicové” směsky nebo snad “Babišovské” hnětky? No, je to jedno. Jíst se dá jeden chleba z dvaceti a to si ještě musíte najít “tu svou” malou soukromou pekárnu, která se nad vodou drží nekonečnou dřinou majitelů a setrvalou přízní kmenových zákazníků. Pošťák roznáší větší množství reklamních a řádně debilních lístků, než že by nosil skutečnou poštu – třeba dopis, který chlapec napíše své milované (nebo i třeba milovanému) skutečně vlastní rukou…
Politici už dávno nedělají politiku, to bychom po nich chtěli něco, o čem oni ani netuší, že vůbec existuje! Politika se v dnešním a zdejším domácím pojetí stala jen dalším, zavedeným a bezvadně fungujícím odvětvím organizovaného zločinu. A ten fotbal? Ten milovaný fotbálek, o kterém jsme si mohli myslet, že skončil s “Ivánku, kamaráde!”. No, to jsme se spletli. Všichni. Fotbal začíná končit tam, kde se fotbalisté rozeřvou bolestí už v okamžiku, kdy jsou od sebe vzdáleni půl metru a ještě nedošlo k fyzickému kontaktu. Poté se vznáší vzduchem v nesmyslných přemetech, ječí jak sirény, koulí se několik metrů a chytají se střídavě za hlavu, za břicho, za nohu – jako by si nemohli vybrat kam je soupeř fauloval (nefauloval). Pak leží nehybně, jako pacient s čerstvě přeraženou páteří a v okamžiku, kdy za ten ne-faul soupeř obdrží žlutou kartu, vyskočí jako jeleni a uběhnou stovku pod devět sekund…
A prozatímním vrcholem je Hannibal Lecter, který se pod jménem Suaréz zakusuje v dresu uruguayské reprezentace do ramen soupeře. To je tedy humus, to už radši rozdejte na začátku kudly a pistole a ať si to tam ti psychopaté rozdají narovno… Nebo, tak nějak.
