Pár dní jsem se teď babral v nitru. To jsem celej já. Když už bych mohl tak nějak v klidu shlížet na ten vůkol a s nadhledem čiperného šedesátníka mít skoro všechno na háku, tak to já ne. Já se hnípu. A že tůdle… A, že támdle to… A tentononc… A bolí, nelíbí, ďoubá, nesedí… No, prostě hrůza. Vzpomínám si, jak mi bylo kdysi asi tak sedumadvacet a můj malý synek, který sotva, že dal tehdy dohromady nějakou souvislou, natož srozumitelnou větu se mě při příležitosti oslav těch narozenin zeptal: „A tati, bojíš se smrti?“ To byla tehdy pecka a dnes ještě větší. Jako, že jo. Tehdy i teď. A jak se tak hnípu, sáhnul jsem o víkendu po knížce, kterou mi k těm slavným kulatým narozeninám půjčil (sic!) Marek Brodský. No, považte! Půjčit někomu knížku k narozkám! To je formát! Na druhou stranu, jel s tou knihou za mnou až z Kytlic, takže si toho cením. Doufám, že jsem zapsán v čtenářském deníčku, a že mi časem připomene, že ta kniha není moje :-) Jo, ta kniha… Od Nicka Kenta: „Apatie k ďáblu“. Vzpomínky na sedmdesátá léta hlavně v Londýně, kde Kent (pokud nebyl vysmaženej za hranicemi galaxie) psal pro New Musical Express, ale taky něco ze Států. Název knihy je samozřejmě parafráze na název skladby „Sympatie k ďáblu“, staří Stones. A řekl to o nich Bob Dylan, když je v těch sedmdesátých letech viděl kdesi vystupovat, přičemž kapela hrála jiný koncert a v jiném vesmíru, než kytarista Keith Richards… No, něco vám (nám) všem řeknu! Je zázrak, a to větší, než malý, že z té dekády, která nechala uhnít hippies, převalila je přes nabušené Led Zeppelin do artistního Bowieho a pak to všechno zadupala punkem, vůbec vylezla nějaká poslouchatelná muzika. Podle toho, co píše pan Kent, a zdá se, že tomu za a) rozumí, a za b) u toho všeho sám byl (i když někdy v bezvědomí), tak podle Kenta tou dekádou prošli střízliví a nezfetovaní asi tak tři lidé, přičemž jeden byl papež a druhej jeho tajemník (třetí, nevim kdo). Dojemná až veselá je – pro letmé nahození, o čem ta kniha vypráví – scénka, kde bedňáci od Led Zeppelin po koncertě vezmou podložku, kterou měl pod nohami bubeník John Bonham a sesypou (!!!) z ní pytlík kokainu, kterej tam Bonhamovi jen tak padal z pod rukou, když fetoval během hraní toho koncertu! Atd. No, teda! Ale kvůli tomu to nepíši. Já to tu píši, protože jsem chtěl poděkovat nebesům a mým strážným andělům, že – i když ne v Londýně a v Hollywoodu – mě přes ta léta podobně jako pana Kenta přenesli, a že se teď můžu, tak trochu ze sportu, tak trochu ze zvyku, babrat. V nitru. A, Marku, díky za půjčení k narozkám!!!
