Tak ještě před pár dny jsme všichni (my = chlapi, nééé?) byli odborníky na lední hokej. Kdyby se naši hoši řídili přesně skvělými taktickými, strategickými a osobními pokyny, které jsme na ně marně řvali v hospodě před velkoplošnou obrazovkou, tak jsme to tam všechno převálcovali a zlaté medaile bychom vyhráli už ve čtvrtfinále, že? Jenže to oni né, oni nás neposlechli, „Džegrovi“ to tam taky nelítalo, jak by si on přál a my též, takže nakonec jsme se mistry světa stali jenom v té hospodě… No a teď! Je to sice jen pro opravdové muže (a opravdové ženy, když je ta emancipace), ale ruku na srdce: tři (vesměs) výborné fotbaly denně, od šesti do dvou do rána, no, kdo by odolal. A zase to jede, zase křičíme naše skvělé taktické, strategické a osobní pokyny na velkoplošnou obrazovku v hospodě. Někdy nás ten Messi, nebo Rooney, nebo Balotelli poslechnou, to se pak furiantsky plácáme do kolen, případně po ramenou. Častěji nás neposlechnou, jako třeba ti nešťastní, vyšeptalí, přestárlí, unavení, vyhraní a přehraní kluci španělský, co dostali od Holanďanů takovou nakládačku, že už by rovnou mohli jet domu a to společně s klucima chorvatskýma, které zase pro změnu zařízl rozhodčí japonský a to tak strašně, že „Ivánku, kamaráde!“ proti tomu vypadá jako nevinná dětská hra, protože ten Žaponec (podle toho, co říkali chlapi u nás v hospodě a ti věru vědí, jak to ve světě a ve světě fotbalu zvlášť, chodí), tak tomu nemohli připlavat nějací „kapříci“, tam to vypadá nejmíň na velryby či kosatky! A cestovní pas asi brazilskej a dům na předměstí Ria, obehnaný vysokou zdí, vevnitř vlčáci a bodygárdi a uprostřed toho pan Fukušima, nebo jak se jmenuje, kouřící brazilské doutníky a sledující už nikoli fotbal, protože na ten se může vykvajznout, ale hokej, kde naši čeští zlatí „kucí“ drtí „sbornou“. Ale máme velkou kliku! Naši zlatí fotbaloví „kucí“ se na mistrovství světa neprokopali, všichni víme proč, že? Proto můžeme v klidu fandit, podle nátury, favoritům nebo outsiderům, vše dle našich naturelů. Já osobně budu muset fandit Německu (přece jenom mě kdysi pan Genscher vytáhl odsud z maléru) a budu přitom vzpomínat na mého tátu, který vždy, když se hrál zápas nějakého českého (nebo dříve československého) týmu s Německem, říkával: „Dneska hrajou naši proti našim…“ Takže: Vááámóóós!!!
