S velkou radostí jsem využil další termín zážitkových výletů o.p.s. České Švýcarsko a poslední květnový den roku 2014 se vydal na další cestu pod dohledem, tentokrát Tramvají do skal. Sice jsem to podstatné uváděl minule u výletu parním vlakem, ale opakování matka moudrosti – pokud nemáte důvěru ve své vlastní turistické schopnosti a rádi se necháte vést po významných místech oproštěni od starostí s plánováním, neumíte německy a tak trochu se stydíte, co všechno jste ještě neviděli, je to jedinečná šance. Vyberete si z nabídky, abyste si mohli odškrtnout další místa na seznamu, a pak už jen stačí se přihlásit, vyřídit náležitosti a dostavit se na místo srazu.
Nás se v sobotu na vlakovém nádraží v Děčíně sešla necelá desítka. Nevím, jestli všichni místní už tady v okolí všechno znají, ale parta to byla velmi různorodá, leč ne místní – Praha, Duchcov, Žatec… Vlakem do Bad Schandau, tentokrát ale na druhý břeh nikoli autobusem, ale přívozem. Přes náměstíčko a místní kostel k výchozí stanici tramvaje. Fakt – tramvaj, která jezdí z města po úzké silničce mezi auty až do skal. Využili jsme celé délky trasy Kirnitzschtalbahnu až k Lichtenhainer Wasserfall, odkud stoupáme ke skalnímu útvaru Kravín neboli Kuhstall. Areál je to obří, kromě vyhlídky pod branou se dá po neuvěřitelných jednosměrných schůdcích Himmelsleiter vystoupat nahoru, kde kdysi býval strážní hrad Neuer Wildenstein a po sestupu zpět dolů buď bloumat po okolí (šokovala mě dětská horolezecká školička), nebo posedět u občerstvení.
Po uplynutí času rozchodu se scházíme u schodiště, po němž příjemně klesáme, abychom vzápětí zase začali stoupat. Naším dalším cílem je Kleiner Winterberg. Jestli tenhle je malý, nedovedu si moc představit výstup na ten velký… Výhled je ovšem parádní, počasí nám přeje a skály začínají být nádherně vyhřáté. Na dlouhé posedávání není moc času, po skalních pěšinách míříme k Idagrotte, puklinové jeskyni v hoře, na níž také stával hrad. Davy houstnou a houstnou, sem tam je sice slyšet češtinu, ale většinu výletníků tvoří domácí. A je jich tolik, že máme skoro potíž najít místo ke chvilkovému odpočinku.
Pokračujeme v cestě kolem dalších vyhlídek až k místům, která už mi začínají být povědomá – všichni se shodneme, že Heilige Stiege bychom v opačném směru opravdu překonávat nechtěli. A pak už jen do Schmilky, na vyzkoušená místa – chvíle posezení u kiosku nad pitím, a pak kolem mlýna s výbornými koláči k přívozu, který nás doveze k vlakové zastávce. Časový harmonogram na jedničku, počasí na jedničku, parta lidí, která se tentokrát sešla, taky na jedničku. Nezbývá, než si pohlídat další termíny a doufat, že se nebudou shodovat s milionem jiných akcí u nás ve Výběžku…
Opakuji, nejsem krajinář, takže fotky berte jako malou ochutnávku toho, že když všechno uvidíte na vlastní oči, bude to mnohem, mnohem lepší:
