Dnes ráno na autobusové zastávce, babička s čtyřletým vnukem: „Za chvilku už přijede.“ „Já nám najdu hezké místo, abychom mohli sedět.“ „Pokud pojedou němci, tak to bude narvané.“ „Němci mi nevadí, hlavně aby nejeli cikáni.“ „Máš pravdu, jen dej pozor aby tě neslyšeli.“ Ve středu 6. června se v klášteře Nejsvětějšího Srdce v Jiříkově sešla zajímavá skupinka. Romské děti a tutoři Schrödingerova institutu. Asi třicet cikánů a dvanáct Čechů. Víc černých než bílých. Slavili společnou Bohoslužbu, opakovali si učivo minulého školního roku, zpívalo se, hrálo se, oheň byl. Vydařené odpoledne, které bylo především poděkováním sestře Evelíně, která se o romskou komunitu v Jiříkově obětavě stará, poděkování P. Josefu Kujanovi, který vše vede a koordinuje, poděkování mnoha dalším. Obyčejné odpoledne plné neobyčejných zážitků ale i cesta, které Institut věří. Pokud se někdo bude dětem věnovat, nebudou v té době krást a třeba se i něco naučí, pozdravit, poděkovat, usmát se… Paní učitelka Káťa: „takhle vychované cikány jsem ještě nikdy v životě neviděla.“ Cesta. Nebo spíš: začátek cesty.
