Je to tak. Děkuji týdeníku „Respekt“ a Martinovi M. Šimečkovi osobně. Nebýt jich, ani bych se nedozvěděl, že v nakladatelství Prostor vyšla kniha Jána Roznera: Sedm dní do pohřbu.
Pro milióny domácích čtenářů to jistě je a bude kniha naprosto zbytečná. Podle mého by jí měli mít studenti středních škol a gymnázií povinnou.. Ale dopadne to jako vždycky: Pro nějakého toho fajnšmekra, který si chce počíst brilantně napsaný román, který se tváří skoro jako deníkový záznam jednoho týdne mezi úmrtím Roznerovy ženy Zory Jesenské do jejího pohřbu, to bude – troufám si odhadnout – lahůdka. Z knihy, ač se její děj (fyzický) odehrává najmě v Bratislavě, vykapává děsná, děsivá a dusivá atmosféra celostátní normalizace začátku sedmdesátých let. A to až tak, že při čtení mi místy bylo fyzicky nevolno. Jo, protože takhle hluboko se do mě zaryla ta hnusoba tehdejší doby, a protože přesně takhle funguje cosi, čemu říkáme „emoce“. Jenže, to ještě není hlavní důvod, proč tyhle řádky píši. A proč děkuji týdeníku Respekt a Martinu M. Šimečkovi. Tu knihu ze slovenštiny totiž přeložil můj otec Milan. Bylo to to poslední, co koncepčně udělal, než v lednu náhle zemřel. Možná se divíte, že se knížky ze slovenštiny překládají, ale divíte se zbytečně. To byste se teprve divili, kdybyste slyšeli nebo viděli nekonečné dohady nad tím, jak do češtiny co nejlépe, nejvěrněji, nejpřirozeněji a v souladu s autorovým stylem převést řadu slovenských slov či obratů. A to byla právě činnost, která otce nejen děsně bavila a k níž byl dobře vybaven (jazykově, bylť studovaný lingvista) a uzpůsoben (povahově, bylť rád předavatelem informací), ale která ho – když na to teď zpětně pohlédnu – totálně vyšťavila. A byl by se rád dožil jejího vydání, které měl vágně slíbeno od pana nakladatele A.L. Slíbeno na vánoční termín roku 2013. No, nestihlo se to. Hlavní je, že kniha aspoň vyšla. Respekt! (P.S. Ten základní a tristní „fór“ je v tom, že Pan nakladatel to ani nějak nesdělil pozůstalým, že tedy ta kniha vyšla…)
