Když si tak pročítám, co se píše v úvodu dnešního cédéčka Norbi Kovács – Takžetak a zároveň mi u toho hraje, divím se, proč sakra Norbiho ještě neznám?! Kytarové skladby jsou odjakživa jako balzám pro uši. Naladěné struny, flažolety, stopky, basy i vícehlasy,…všechno dohromady a pouze deset prstů. A když to ještě někdo na tu kytaru umí, je to úplně nejlepší.
Smeťme teď představu jakýchkoliv kytarových skladeb, co hrají děti v ZUŠkách, veškerých kytarových akordů, co se hrají u táboráků nebo dokonce hlasité kytary metalových kapel. Nemysleme na to, že většina populárních písniček je vlastně o těch samých akordech, drze po sobě stejně poskládaných. Prostě zapomeňme na všechna ta lacinější provedení kytary. Tahle muzika je totiž jiná sféra. Norbi Kovács patří k nejlepším kytaristům u nás (původem je ze Slovenska) a myslím, že tohle mluví naprosto za vše. I když jeho hudbu vnímáte jen ušima, skoro vidíte, jak kytaristovi klouže ruka po hmatníku a jenom nechápavě obdivujete.
Album nabízí patnáct kytarových písní, ve kterých dohromady tvoří zpěv tak maximálně pět procent. Někdo rád v hudbě vokály, a tak ho představa instrumentálního alba může vyděsit. Vyděsila mamku, když za mnou přišla do pokoje se slovy: ,,To hraje furt jedna písnička dokola, to ti neleze už na nervy?“ A svým způsobem měla pravdu. Patnáct písniček na album je už taková horní hranice. Pokud jsou pak všechny se zvukem jedné a té samé kytary, ač naprosto dokonale zahrány, může to zavánět jednotvárností. Nebýt třeba změny rytmu, pomalu začínám mít na jazyku, že jsou vlastně všechny stejné.
Když jsem si dneska sedla k psaní, řekla jsem si, to zas bude sra*ka. No a tak proč to ještě očekávaně nezakončit tím, že vám jako tohle album mooc doporučuji a měli byste si ho poslechnout! Takžetak.
