Pokud jste na tom jako já, že neumíte německy ani žblebtnout a na druhou stranu hranice se tak trochu bojíte, abyste se tam někde neztratili, není nic jednoduššího, než se spolehnout na připravenou a zajištěnou akci. Spousta lidí si myslí, že když se tak pimcám po okolí, že jsem všude byl, všechno viděl, poznám každý kopec a pojmenuji každou skálu. To je ovšem velký omyl, protože seznam míst, která jsem ke své lítosti (a občas i hanbě) dosud neviděl, je víc než obsáhlý. A patří k nim řada lokací, které mám takříkajíc přímo pod nosem. Tudíž jsem konečně letos využil nabídky o.p.s. České Švýcarsko, které má v zážitkových programech celou řadu výletů s průvodcem. Tenhle konkrétní se jmenuje Parním vlakem do skalního hradu a jeho hlavním cílem jsou ruiny hradu a kláštera Oybin.
Termín, který jsem si vybral, byl trochu mimořádný. Nešlo o víkend, ale o státní svátek (8. května 2014), což je v Německu běžný pracovní den (oni jaksi svou porážku příliš neslaví). Proto bylo nutno mírně upravit harmonogram akce, protože jízdní řád se proti sobotě a neděli liší. Tím jsme získali čas na prohlídku Žitavy a naopak přišli o nějaké výhledy ze skal na německé straně.
Sraz v Rybništi, kde se nasedá na Trilex směr Liberec. Vystupujeme v Žitavě (Zittau), kde jak již řečeno, máme dost času na obchůzku města. Byl jsem tu už mockrát, ale některá místa jsem viděl poprvé – zkamenělý strom u gymnázia, hřbitov s pomníky ruských vojáků, květinové hodiny s míšeňskou porcelánovou zvonkohrou u Řeznické bašty, Mariánský kostel. Zbyl i čas na návštěvu velmi solidně vybaveného Infocentra na náměstí. Na parní úzkokolejku nasedáme nikoli u hlavního nádraží, ale až v Zittau Haltepunkt, ale pohoda, míst je dost a všech 21 účastníků si v klidu sedne. Volíme uzavřený vagon, protože počasí zatím vypadá poměrně nejistě.
Po cca 45 minutách se ocitáme v Kurort Oybin. Oproti mé minulé návštěvě městečka ale tentokrát zamíříme kolem bohužel zavřeného kostelíka s netypicky svažitým vnitřkem (sedačky jak v kině) do kopce přímo ke hradu. Když teď dodatečně doma studuji prospekty a letáky, jsem potěšen – připadal jsem si trochu jak magor, že nedokážu vyfotit nějak smysluplně celý areál na skále najednou. Ono to moc nejde, protože z blízkého okolí vlastně nic moc z ohromného areálu nezahlédnete. Musí se do vhodných kopců v okolí.
Pokud jste tu ještě nebyli a budete plánovat cestu, varuji vás – nechte si dost času. Zpočátku se to nezdá, ale to je tam odbočka, tu cestička, támhle schody, okružní vyhlídková trasa kolem celé skály a nakonec jsem nestihl všechno. V části hned za vstupem se „pilně“ pracuje, postávaly tu stavební stroje, některá místa byla ohrazena a nepřístupná – a patřila k nim zřejmě i část expozic, kterých tu zrovna moc není. To ovšem vůbec nevadí, protože jak se člověk přesouvá dovnitř do areálu, ruiny jsou stále zajímavější. To nej je impozantní zbytek klášterního kostela a k němu přiléhající věžová rozhledna, které ze svých 33 metrů po překonání 123 schodů nabízí parádní výhledy. A to i když zrovna začne pršet…
Ještě dál hřbitov, restaurace (těch pár zhýčkalců, kteří místo procházení zvolili kafe, nadávalo na „obsluhu“ ještě hodně dlouho po odchodu), a značná část skály, po které vedou různé cestičky a stezky. Jestli se třeba dá nějak dostat ke kříži, který jsem zahlédl, nemám tušení – třeba příště. Zaujala taky lanovka z restaurace, zjevně už nějakou dobu nevyužívaná.
Když se nám konečně podaří se sesbírat k odchodu (opět za deště), scházíme pod hrad mezi kvetoucí a vonící měsíčnicí, abychom se protější strání drásali opět nahoru. Docela závidíme těm, kteří využívají služeb elektrovláčku. Ovšem výsledek výstupu stojí za to. Stolová hora Hrnčíř (Töpfer), 582 metrů nad mořem, spousta neuvěřitelných pískovcových útvarů, horský hostinec (prý pivo o euro laciněji než v Oybinu) a úžasná vyhlídka do tří států najednou.
Po chvíli odpočinku sestoupáme (dost prudce a občas nechtěně rychle) zpět do údolí k zastávce úzkokolejky Čertův mlýn (Teufelsmühle) kolem smírčího kříže, a protože se počasí umoudřilo, tentokrát se svezeme na otevřené plošině.
Doporučení – pokud se chystáte na nějaký takový výlet, přečtěte si text pozvánky. Boty s podpatky nebo potomek chodící do školky vskutku nejsou na takovou akci tou nejvhodnější výbavou a mohou otrávit nejen vás, ale i řadu ostatních.
No a pokud si z nabídky dalších plánovaných zájezdů vyberete, tak se možná někde uvidíme. Vždyť já ostuda doteď nebyl na Bastei a na Pravčické bráně jsem byl někdy v šesté třídě…
