Dříve, když se řeklo jazz, představila jsem si maximálně tak Big band ze ZUŠky. Až v poslední době jsem k tomuto žánru zcela dobrovolně přičichla sama. A teď se mi do ruky dostalo CD od orchestru Harmcore Jazz band nesoucí název Vtip pro mou dívku. Pojďme se s ním trochu seznámit. Harmcore Jazz band – kdo to, co to? Jedná se, prosím pěkně, o orchestr působící při Gymnáziu Jana Keplera v Praze. Repertoár vybírají převážně z jazzových kousků třicátých, čtyřicátých let. A jak sami píší, hudba, kterou produkují, má blahodárné účinky na lidskou duši i tělo.
,,Vzácně se mohou vyskytnout reakce na některé aktivní složky obsahu v podobě poklepávání nohou, rukou či jiných částí těla do rytmu i mimo něj.“ Téměř vše, co psali v anotaci, která je součástí obalu CD, ve mně hudba skutečně vyvolala. Tentokrát to bylo veselé psaní. Klepání nohou do rytmu začalo úplně samo, aniž bych si to uvědomila.
Po vlně různých pohybů sem a tam, které normálně při poslechu svých milovaných folkových věcí spíše nedělám, jsem se opravdu zaposlouchala. Jako bych se najednou přesunula do podzimu minulého roku, kdy jsem navštěvovala taneční kurzy. Potom se představa proměnila a můžu říct, že díky jakémusi starobylému nádechu, který ve mně jazz vyvolává, se mi před očima vybavil obraz mých prarodičů, kteří se před padesáti lety právě poznávají na jedné z tehdejších tancovaček. A o něco později zjišťuji, že obdivuji hudbu, která řekne něco víc, než vlastně čekám. Takové tóny připomenou třeba nějakou událost, ač je slyším prvně v životě – zajímavé!
Jestli jsem minule psala, že The Tap Tap bych si ráda poslechla v autě, tak Vtip pro mou dívku je podle mě přesně ta hudba, která se hodí nejen k běžnému poslechu, ale také k často velmi neoblíbené činnosti – uklízení pokoje! Těžko bych si v autě klepala do rytmu a začala tancovat, ale třeba s vysavačem by to šlo, jak to bývá v těch filmech nebo reklamách! Do úklidu se mi nikdy nechce a takový jazz dokáže fakt naladit. No, příště, až nebudu psát (a u toho napůl tancovat), tak to zkusím.
Lidský hlas, tedy i text se objevuje až ve čtvrté písni. To je někdy plus, protože ne vždy máme náladu na vnímání nějakého textu. Ale na druhou stranu já si třeba při utírání prachu ráda zazpívám Jezdím bez nehod, která mě mimochodem od Jazzbandu opravdu potěšila.
Byl to báječný poslech muziky, u které se nemusíte stoprocentně soustředit, ale i přesto z ní máte stoprocentní prožitek.
A nakonec se musím ještě zaradovat, protože nedávno jsem smutnila, že neumím poslouchat hudbu a zároveň u toho psát, ale pozor, u Jazz bandu to jde jedna báseň! To ticho se nedalo poslouchat, takže mi CD jelo ještě podruhé.
