Přiznám se bez mučení, že nové (soudobé) „krásné“ literatury mnoho nepřečtu. Před nějakou dobou jsem si uvědomil, že existuje jistý osobní „luxus“, umožňující odložit knihu po třech stránkách v případě, že mě nezaujme. Proč musím trpět pár set stran, když hned zkraje je jasné, že to autorovi (-ce) prostě nejde. Radši sáhnu znovu po knize, o níž vím, že mi udělá radost. No nic. Už mám tuhle chorobu pár let a vykřesávají mě z ní jen doporučení přátel, že si nějakou knihu rozhodně přečíst musím. Jako tedy myšleno beletrii. Ne, že bych nečetl vůbec, to zase prrrr. Pěkných pár let čtu cosi, čemu říkám „chytré knížky“. Knížky „o něčem“. Víte, jak to myslím. Nemusí to být rovnou Wittgenstein, stačí Nassim Nicholas Taleb… :) Však je znáte také, v pražských kavárnách se bez znalostí z nich neobejdete – tuším… Jenže, jak tak koukám, ani „chytré“ knížky mi z života ráj neudělají. Člověk může být stokrát připraven na zdánlivě neuskutečnitelné věci, děje, události, ale pak přijdou ty Talebovi (nebo jiných) „černé labutě“ (neočekávané děje, věci, události) a jsme všichni s celou naší „chytristikou“ v loji. Tak třeba dnes ráno si můžu oči očučet a hlavu uhlavit přijímáním informací o Ukrajině (potažmo o Tibetu a vztahů nás, Čechů, k jeho „nezávislosti“) a pořád ne a ne na něco kloudného, neřku-li uklidňujícího, přijít. Ono to asi není v řádu věcí, rozlousknout problematiku nezávislosti Tibetu či Ukrajiny nad ranní kávou, ale stejně. Na příkladu nerozluštitelnosti problematiky nezávislosti jak Ukrajiny, tak Tibetu, se mi ve vší kráse a ve vší nahotě zjevuje marnost, s jakou jsem hltal ty stohy „chytrých“ knih, které mi ale lautr nijak nepomáhají rozumět světu. Možná jsem se něco dozvěděl o historii, možná něco o psychologii, o matematice, o vesmíru, o chaosu, atd. Jenže, asi mi chybí nějaké to nakopnutí „krásnem“, které by právě mohlo být v těch knížkách, k nimž jsem se dosud těch pár let stavěl vstřícně odsudečně. Jsem vůl, potřebuji svůj příděl „krásna“, i kdybych se k němu měl rvát pár set stránek a pěkných pár autorů. Jdu, číst…
(poznámka obvyklého ilustrátora: když už to někdo nakreslil takhle dobře jako vladimír jiránek, přece se s tím nebudu matlat znova)
