A je tady další detektivka z pera Jaroslava Velinského. Sice vyšla už před rokem, ale nelze ji opomenout. Ostatně – na připomenutí kvalitně vypravené knížky nakladatelství Mystery Press není nikdy pozdě.
Takže k čemu se tentokrát Ota Fink přimotal?
Píše se rok 1961. Za letní noci se na opuštěné silnici setkají dva mladí lidé. Nebylo by to vcelku nic zvláštního, kdyby jedním z nich nebyl soustružník a detektiv amatér Ota Fink. Tím že zabloudil cestou do údolí Oranžových skal se stalo, že narazil na spoře oděnou dívku, která se představila jako Viola Těšínská, manželka krále Václava III. Jasně, že jí to nespolkl, co taky s takovou informací.
Poté co vnadné děvče odvezl na rámu svého kola domů, uháněl Ota před deštěm zpět do Prahy. Tajemnou dívku však nemohl vyhnat z mysli. Stejně jako dohasínající požár za nedalekým lesem, který se se rozhodně nepodobal táboráku.
Po několika dnech se Ota znovu vydává do míst, kde Violu potkal. Jenomže v domě, kam ji zavezl, o ní nikdo nikdy neslyšel. Zmizela, nebo prostě jenom lhala? K tomu se přidává nová záhada: tajemný chlapík jménem Haštal, na něhož se vyptávají kriminalisté. Má se zvláštní dívkou něco společného? A kam se Viola vlastně ztratila? Nu a co má znamenat poznámka o zaklínačce hadů?
Jakmile Fink začne pátrat po tom, kdo ta fešná dívka s dlouhým copem vlastně je, zprvu nevinné lži nabývají na děsivém významu a najednou už nejde o odhalení zdánlivě pochybných souvislostí, ale přímo o přežití
Spisovatel Jaroslav Velinský ani v příběhu o copaté dívce své čtenáře nezklame. A stejně tak nakladatelství Mystery Press: téměř sametový povrch knihy sám o sobě vyvolává sváteční pocit. Šestasedmdesát čtenářů na knižní databázi hodnotilo a průměr se vyšplhal na 88 %, což zde znamená skutečně velký úspěch. Ostatně nechme již tradičně promluvit alespoň některé z nich:
Čtenářské ohlasy
Předně musím pochválit nakladatele za vzorné zalepení díry na trhu. Majitelé prvního vydání už můžou na Trhknih.cz klidně umazat jednu nulu z ceny. Celé zpracování včetně obálky je perfektní. Ota je ve formě. Prostředí dokonalý. Jazyk top. Vlastně je dobrá i zápletka, přestože tu nikdy až tak neřeším. (postmoderna)
Kniha byla překvapení od Ježíška. O Jaroslavu Velinském jsem do té doby neslyšela – tedy aspoň jsem si to myslela. Trochu jsem pak pátrala a zjistila jsem, že je to Kapitán Kid! Další překvapení byl tento žánr! A ještě další – že už je to 5. díl série. Nicméně se zaujetím jsem se do toho pustila a když jsem si zvykla na trampský slang, tak musím říct, že jsem se nemohla odtrhnout, jak moc mě to bavilo! Fakt skvěle napsané, vtipné, slušné, klidné – přestože se to týká vraždy. Určitě to nebyla moje poslední kniha od Kapitána Kida – přečtu si je všechny! (sirojezkin)
Vlastně mě to bavilo, a to jsem si říkal, jak je to slabý díl. Ota prostě musel zase vystřídat několik absurdních situací, ale Kid tu zápletku docela ukočíroval. Finální zvrat byl pro mě docela překvapivý. Obálka tohoto vydání parádní, jako u všech knížek vydaných Mystery Press. (jan8470)
Další báječná detektivka z ne tak báječného socialismu, kde se mrkneme na podivná místa, jako je nouzová kolonie u Strašnic, nebo zestátněný zámek. Otovy řeči jsou lahoda. (mikika)
Výstižnou charakteristiku románu Dívka s copem napsal čtenář pod značkou faba:
Tak pro mě skončil další příběh Oty Finka. Příběh plný vražd, ale těch našich… Nejsou to žádné brutální, rozsekaná, zmasakrovaná a všelijak zohavená těla. Jen obyčejně uškrcené oběti, které patří do našich obyčejných životů a do našeho malého světa. A Ota? Ten to všechno bez mrknutí oka (no mrkal na křivky) vyřeší. Proč? Protože mu to samozřejmě nedá spát a musí se do toho zapojit. Proč? Protože bychom neměli co skvělého číst. A o to jde především.
Nebude na škodu si tady připomenout Velinského detektivky s Otou Finkem, o nichž jsme na výběžku už psali:
Pro výběžek.eu připravil Milan Hrabal
A úplně na závěr ještě ukázka z knížky, aby ti z vás, milí čtenáři, kteří jste ještě nic o Finkovi nečetli, mohli ochutnat Velinského vypravěčský styl. Věřím, že budete lapeni:
UKÁZKA Z KNIHY
Dobrej sluha, ale zlej pán, šeptá si holka s labutí šíjí, velkým poprsím a dlouhým tlustým zrzavým copem, kterej si nervózně přehazuje zpátky na záda, jak jí pořád přepadává dopředu, když pobíhá okolo. No fakt, dobrej sluha, ale… když pobíhá okolo čeho, ptáte se?
Není o co stát, dámy a pánové; už dávno není středověk, kdy se lidi na podobný představení chodili koukat jako dneska my do kinďobinďo, a proč bych to taky měl popisovat, když jsem u toho nebyl; radši si to vymyslete sami, až na to bude vhodná doba a flek, třeba v pravý poledne nad talířem gulášovky mezi parťákama v závodní jídelně. Jenom ne o půlnoci v pustině, kde se k vám hlásej leda sůvy, netopýři a sem tam nějakej ten lišaj smrtihlav.
No pánčata, povídá si ta holka ve výše zmíněný neveselý pustině, nejsem já blbá, snad jsem přece jen měla… možná jsem neměla, ale co jsem mohla… stejně by to k ničemu nebylo. Přeběhne zleva doprava, na kraji lesa se opře o strom, chvíli stojí na jedný noze, a hned zase přes silnici do jetele, přitom ze všech možnejch stran sleduje tu strašidelnou věc, jak se nahýbá dopředu a k jedný straně, docela pomalu, jako by se teprv rozmejšlela, co zlýho jí udělá, až támhle na věži odbije dvanáctá. Věž, nejspíš jediná stavba široko daleko, jako prst mrtvoly trčí z temnoty tam, kde se cesta dělí ve dvě; z fasády opadávaj štukový ornamenty a za slepým okýnkem až docela nahoře pod okrajem střechy by moh viset zvon z černý litiny; takovej zvon odbíjí pouze půlnoc, hodinu duchů. Třeba tam visí; ale spíš tam nějakej beztvarej přízrak číhá na osamělýho chodce, aby ho bacil koňským hnátem… Prokristapána, šeptá si ta holka s copem, velkejma prsama a labutí šíjí – a hned se zamyslí sama nad sebou: Proč vlastně říkám takový věci? Proč zrovna prokristapána, když na nic takovýho nevěřím? Jako by nějakej Kristus na tomhle moh něco změnit; to by napřed musel vrátit čas, vrátit ho až před ten moment, o kterým vlastně nic nevím, ó, já pitomá, ó, já lehkověrná… No pánčata, na tohle asi nikdy nezapomenu, nakonec můžu bejt ráda, že se to odehrává ve šťavnatým nehořlavým jetelišti, a ne na druhý straně – tam kdyby začalo hořet mezi suchejma spodníma větvema starejch smrků, teď už by les plápolal jak fakule…
Fakule, fakule, opakuje si holka s velkejma prsama, na který jako by si ještě nezvykla, proč se vlastně při zažíhání slavnostního ohně na pionýrskejch táborech říká tomu nasmolenýmu klacku fakule, když je to pochodeň? Skoro se usměje, však byla taky v Pionýru, jak by ne (odtamtud si přinesla to svoje no pánčata), musela, pokud se chtěla bez problémů dostat na uměleckou průmyslovku. Ne že by se tam bez toho nedostala, třeba klidně jo, měla na to a měla i jistou tlačenku ze strany zasloužilýho dědečka, ale na členství a činnost v Pionýru a ČSM se přece jenom jistej zřetel bral; uchazečů o študie bylo habaděj, málokdo se hrnul mezi pracující, a u nich doma bylo navíc nemyslitelný, že by se jedinej potomek zpronevěřil rodinný tradici a stoup si někde za pult nebo šel nedejpánbu do výroby.
Jojo, i takový myšlenky se můžou honit hlavou mladý holce, když najednou stojí tváří v tvář hrůze, proti který nezmůže lautr nic, i kdyby stokrát chtěla – a ještě k tomu všemu si, jauvajs, vrazí do chodidla kdovíco, to kvůli těm pitomejm botám, v životě bych si bejvala… a proč já jsem vlastně – no pánčata, hlavně bych už ale odtud měla vypadnout.
A tak se ještě jednou rozhlídne, zavadí pohledem o tu zlověstnou věc, od reálnýho světa už dočista odtrženou, pak dokulhá na kraj lesíka a po chvilce šmátrání v trávě tam sebere letní sandálky z lastexovejch zelenejch proužků s vysokánskejma podpatkama; nejsou to ty nejvhodnější boty na cestování pěšky po týhle místní komunikaci, ale jelikož už má toho škobrtání naboso dost, s trochou přemáhání se obuje a jde. Ještě se dvakrát třikrát ohlídne po tamtom, v zádech jí sedí neodbytnej pocit, že se to za ní rozběhne a popadne ji to za cop nebo rovnou za krk, chvíli bojuje sama se sebou, aby nezačala vřískat, ale pak se cesta zatočí a všechno zmizí za lesíkem, jen mezi kmeny stromů prosvítá a pomalu hasne růžová záře.
