Číst detektivky Jaroslava Velinského je pro mne jako vracet se proti proudu času.
Hned podotýkám, že jsou to návraty příjemné. Protože číst je v době jejich vzniku – tedy někdy na sklonku socialistické éry a krátce po sametové revoluci – bylo něco jako číst Bohumila Hrabala nebo Vladimíra Párala, samozřejmě v jiném literárním „šuplíku“.
První svazky série případů bezděčného detektiva Oty Finka vycházely v různých nakladatelstvích, od roku 2000 je Velinský vydával ve svém vlastním nakladatelství, jež nazval Kapitán Kid, což bylo jméno, pod kterým vystupoval jako oblíbený písničkář. Knížky vycházely v menších nákladech, hlavně pro členy klubu čtyř K, tedy Klubu kamarádů Kapitána Kida. To je také důvod, proč jsou jen obtížně dostupné pro ostatní čtenáře.
Knih s případy Oty Finka je celkem dvaadvacet a nakladatelství Mystery Presspřislíbilo je všechny znovu vydat.
V roce 2023 vydalo romány Strašidlo minulosti a Velice dlouhé schody, o nichž jsme psali.
V roce 2024 se podařilo vydat hned tři tituly. V březnu Volání odnikud – o této knize jsme již také psali. V srpnu pak vyšla detektivka Cesta pro vraha. Titul s názvem Dívka s copem plánovaný na listopad podle stránek Mystery Press ještě čeká na naskladnění. Věnujme se tedy srpnovému titulu, který ještě lze sehnat.
Femme fatale a čahoun ve vaťáku
Kdo je čahoun ve vaťáku a s lodičkou na hlavě, kterého zahlédl na nádraží v Mariině společnost? Přinese pavouček z drátků Marii štěstí, nebo smůlu? Co skrývá zapomenutá jeskyně v zasněžené rokli?
O čem vlastně detektivka je? Soustružník Ota Fink má za úkol dozírat na učně na podnikovém lyžařském zájezdu do Martinic. Je po Vánocích roku 1960, venku mrzne a něco se děje. Zájezdu se totiž účastní i jeho dávná femme fatale Marie Zvoníčková. Jenže na cestou při přesunech přeplněnými vlaky záhadně zmizí. To ale Ota zjistí, až v horách. Vydává se ji hledat, kde jen je možno. Mezi trampy, hospodskými štamgasty a podobnou společností pochopí, že zmizení Marie bude nejspíš souviset s její minulostí z pasťáku.
Stejně jako v celé sérii, i v románu Cesta pro vraha pracoval Jaroslav Velinský s promyšlenou zápletkou a osvědčenou stylistikou a vytříbenými jazykovými prostředky. To oceňují i čtenáři:
Čtenářské ohlasy
„Opět skvěle vystavěný příběh. Tentokrát v minusových teplotách! Ota mrzne, plahočí se sněhem, potká nové kamarády a nové zločince.
A všechno opět dobře dopadne, hlavně ku spokojenosti majora Moldánka“. (faba)
„V kontextu předchozích knih je tak Cesta pro vraha jednou z těch rychlejších, protože se odehrává v průběhu dvou tří dnů, což náramně zvyšuje dějové tempo. Celé to přitom působí jako autentická příhoda z mládí, kdy představy o zločinu jsou v přímém střetu s temnou stránkou reality. Zároveň se autor opět drží oblíbené trampské tématiky, která sice v dnešní době může působit jako těžký underground, ale na ty, co v ní alespoň částečně vyrůstali, dýchne parádní nostalgií.“ (trudoš)
„Velinský (stejně jako například v knize Volání odnikud) těží ze své trampské minulosti, a tak se dostaneme spolu s Otou mezi ty pravé osadníky. Kromě detektivní zápletky, Velinského knihy zaujmou především jemným humorem a vhledem do období let padesátých a šedesátých. Byť Ota s trampy kamarádí, bere je trochu s rezervou a k osadnímu životu má hodně daleko, takže jeho glosy na tohle téma rozhodně pobaví. Navíc je to trochu střelec a dobrodruh, což je u hrdiny vždycky plus. Za mě další skvělá retro detektivka. Kterou můžu jen doporučit.“ (jan8470)
A na závěr přidám ještě komentář k předchozímu vydání z roku 2004:
„Náhoda je blbec. O tom se přesvědčí Marie Zvoníčková, která málem životem zaplatí za svou minulost. Naštěstí je tu Ota a jeho intuice (a pak ještě čundráci, spousta sněhu a strašná zima). Toho Otu bych fakt chtěla mít za kamaráda!!!“ (babystar)
Domnívám se, že tuto „Finkovku“ čtenářům lépe snad doporučit nelze.
Pro výběžek.eu připravil Milan Hrabal
UKÁZKA Z KNIHY
„Co tě to napadlo, se svazákama na hory?“
„Že se divíš,“ řekla Marie Zvoníčkova. A jestli prej jsem někdy proseděl Štědrej večer na svobodárně, kde kromě mý osoby a sem tam nějaký tý myši byl akorát Slizoun na vrátnici. Povídám, že ne, a Marie na to, že se jí tam nechce tvrdnout ještě na silvestra.
„No jo, Mařenko,“ řekl jsem, „když ty máš ráda celej svět. Jenomže celej svět se na tebe vybodne, když jde o něco jinýho než o to jediný.“
Zrovna byla svačina a já si s flaškou mlíka a rohlíkem zaběh za Marií do přízemí. Zahlíd jsem totiž její jméno na nástěnce pod nápisem:
ÚČASTNÍCI REKREAČNÍHO POBYTU NA CHATĚ ROH ZÁVODU 01
„Myšáku,“ řekla Marie na tu mou geniální myšlenku, „ty víš dobře, že jestli jsem do někoho fakt udělaná, tak seš to ty. Ale jelikož z toho mám kulový –“
Přerušil jsem ji: „Hele, za prvý si nech toho myšáka a za druhý mi nepovídej, že jsem tvoje první láska.“
Jak bych taky moh bejt. Když přišla z pasťáku k nám do fabriky, měla za sebou hříchů, že třeba taková holka House se na ně nezmůže nadosmrti, i když její slovník není o nic jemnější. Naši nemaj šajna, že jsem jí (teda Houseti) doporučil, aby před nima radši držela zobák, jestli maj setrvat v dobrý víře, že je hodná a slušně vychovaná květinářka a zahradnice. Tudíž si navíc myslej, že holt je trošku nemluvná.
„Úplně první láska ne,“ řekla Marie. A když jsem mlčel, dodala: „Kdybych ti o něm měla povídat –“
Já na to, že nemusí, protože jsem se jen přišel zeptat, proč se jede otravovat se svazákama na hory, kde to bude jen samá agitka a pitomý společenský hry. Opřela se o vrtačku, na který dělala brzdový bubny, zahleděla se do blba a řekla: „My se dokonce měli brát. Jednou takhle v sobotu mě chtěl představit svý mámě; pak to na poslední chvíli odložil, že prej nejdřív nějaký pokání… Já mu povídám, co blbne… Prej abych se neptala, že to je kvůli partě…“
Připadlo mi to praštěný a taky jsem se v tom smyslu vyjádřil. „Jo,“ na to Marie, „ale on to tak fakticky řek.“
„Byl pobožnej a chtěl se napřed z něčeho kát…?!“
„Neptala jsem se, když nechtěl. A pak nás zabásli.“
„Jeho taky?“
„Nemám šajna. U soudu už jsem ho neviděla a ptát se nebylo koho… Mě poslali do pasťáku, to bylo zas moje pokání, co bych ti povídala, vždyť víš… Co mě pustili, jsem o partě neslyšela, a taky mě to už dávno nezajímá. Byla jsem kráva, že jsem tak mohla žít.“
Když nastoupila v Pragokovu, nejdřív vyvážela špóny a chodila se svačinama. Pak šla do sebe a udělala si závodní školu práce. Měl jsem na tom jistou zásluhu, udělala to hlavně proto, abych viděl, že to dokáže. Taky to dokázala; ale jinak z toho mezi náma stejně bylo jen takový to kamarádství, který sice tu pomyslnou hranici tu a tam překročí – ale nic víc. A když jsem začal chodit s Housetem, skončilo i to. Věřil jsem, že teď už si sama se sebou nějak poradí. „Jakej jinak byl?“ zeptal jsem se.
„Jinak byl hodnej a měl mě rád,“ řekla a spustila mašinu. „Hele, mistr čumí.“ Asi neměla chuť v tom uhozeným rozhovoru pokračovat ještě po odhoukání.
Zato já musel absolvovat rozhovor ještě uhozenější, sotva jsem se vrátil do soustružny.
Zrovna jsem nastavil nože na patřičný místo a klikou příčnýho posuvu začal krájet čtyři modrostříbrný špóny najednou, když ke mně přikráčela Růžena Brandejsová v civilu. Nebylo mi jasný, co dělá ve fabrice bez obvyklýho puntíkovanýho šátku a brejlí okula, ale hned jsem se to měl dovědět.
„Oto, prosím tě,“ začala, když jsem odjel s nožema a vypnul spojku, „měla bych pro tebe jistej úkol…“
„Jakej úkol?“ povídám. „Už nějakej pátek nejsem ve svazu a úkolujou mě leda Ferkl s Kotlánem.“
Měl bych dodat, že Růžena Brandejsová je předsedkyní závodní organizace ČSM, ze který jsem trochu předčasně vyrost. „No, víš,“ pokračovala, „mám takovej problém. Na ty hory jedou taky svazáci z nula jedničky, poslední učňovskej ročník; maj vánoční prázdniny. Dostala jsem to na povel, a tak teď sháním pár starších soudruhů, aby mi s tím trochu pomohli. A tobě přece ještě zbejvá nějaká dovolená…?!“
„Zbejvá,“ já na to. „Ale silvestr už mám domluvenej s Vrbou. Jedem k němu na boudu.“
„Jenže až na silvestra, ne? Soudruh Vrba přece v pátek dělá odpolední…“
„Je volná sobota, tak pojedeme hned ráno.“
„No vlastně,“ na to Růžena, „třeba bys odtamtud taky moh odjet v sobotu ráno. To mi tam přijede soudruh Zikmund, víš? Ten už mi to na tý silvestrovský oslavě pomůže ohlídat.“
„A co bys na tom chtěla hlídat?!“
„Oto… ty fakt nemáš přehled. Nová školská reforma klade důraz na spojení školy se životem. Učňové jedou s náma v rámci –“
Nová školská reforma mi mohla bejt ukradená. Skočil jsem jí do řeči: „Hele, nemusíš mi hned dělat školení. Copak na nula jedničce na to hlídání nikoho nemaj?“
„Od nich jede lyžařskej instruktor, soudruh Horyna; ale ten bude na chatě hlavně kvůli výcviku.“
„Já nevím… zima na horách mě teda nikdy nelákala. Co kdybys řekla Fanoušovi?“
Fanda Kelner byl pro podobnou akci ten pravej týpek. Už přes třicet, svobodnej a náramnej machr. Jenže Růženě říkal Eulálie a ona zase nebyla zvědavá na ty jeho věčný světácký frky. „Soudruh Kelner?“ řekla znechuceně. „Já nevím… nezeptal by ses ho sám?“
„Organizuju snad nějakej zájezd na hory?!“ já na to.
„Ty seš ale dneska protivnej,“ řekla a pokrčila nos.
Popad jsem klíč, vyndal hotovej kus, upnul do mašiny další, utáh kličku koníka a pustil spojku.
Růžena odkráčela k Fandový libertě. Jak se k ní nonšalantně otočil a dal si nohu na vanu, moh jsem jedním okem sledovat jeho intrikánskej profil. Culil se pod knírek, něco vykládal a Růžena přikyvovala.
Načež se otočila a kejvla na mě.
Nemoh jsem se tvářit, že nechápu, co chce; tak jsem zase zastavil mašinu a šel k nim.
„Soudruh Kelner,“ řekla, „mi zrovna slíbil, že pojede, když pojedeš ty. Mně by to opravdu moc pomohlo…“
„Dík, Fando,“ já na to.
„Neblbni, Oto,“ šklebil se, „proč bys nejel na pár dní zadarmigo na hory? Kdejakej paďour vysolí kdovíkolik stováků, aby se moh nalokat zdravýho horskýho vzduchu. Budem tam od středy do soboty ráno a k Vrbovi na boudu to kliďánko stihnem.“
Bejval bych se snad i hádal. Jenže mě napadlo, že třeba udělám radost Marii. Tak jsem kejvnul.
Blbec.
