Nejsem tu doma. Nepatřím sem a nikdy patřit nebudu, byť tahle etapa se ani nevím jak stala tou nejdelší ze všech, které mám za sebou.
S tímhle regionem mne nepojí dávné vzpomínky. Nevyrůstal jsem tu, netrávil dětství, nehrál tu kuličky, nelítal po loukách a lesích, nepadal do potoka. Přesto je můj archiv za tu dobu docela rozsáhlý. Od roku 2011, kdy jsem vzal znovu do ruky po letech fotoaparát (zatracené demošky), jsem pořídil dokumentace dost a dost. Jak už jsem párkrát pronesl, dokumentace možná až výbušné a nebezpečné. Vždyť kterápak paní učitelka by chtěla připomínat záběry z vlastní školní besídky. Kterápak středoškolská slečna by chtěla připomínat mateřskou školku? Kterápak modelka by chtěla připomínat vystupování na školních soutěžích… Takže to vše jen připomíná mně, jak moc už jsem starý. A taky fakt, že možná relativně bezpečné je dělat si srandu tak maximálně sám ze sebe. A že se toho už taky nasbíralo!
Jako miminko jsem byl asi vcelku normální. I když máma tvrdila, že jsem byl žlutější než Číňan, naštěstí tehdy nebyla dostupná barevná fotografie. Jo, a na hlavě se mi už tehdy začala tvořit helma.
Nějaké náznaky, jak jednou budu vypadat, se ovšem vyskytly poměrně brzy, byť zpočátku to nebylo až tak markantní:
Tvarů, které zpočátku nebyly nápadné a nikomu nedělaly starosti, jsem začal nabývat postupně:
Kdo mohl v 70. letech 20. století v době jásavého budování nového světového řádu tušit, že můj budoucí třídní tuhle křížovou cestu jednou obnoví a že já budu běhat křížem krážem republikou, abych (nejen) další a další z nich nafotil:
Na základce se to začalo projevovat víc a víc. Bulík neschopný tělocvičit, nezvládající jakýkoli sport, stále více kynoucí do všech světových stran:
Dnes zcela nepředstavitelná věc – pravidelné návštěvy lékaře na škole (očkování, rybí tuk, moč, kontrola očí) střídané s docházením k zubaři přinesly zcela nečekanou zvěst. Prý pokud se něco nestane, mám před sebou tak zhruba rok, a pak to cholesterol ukončí. V té době dieta bez jakýchkoli živočišných tuků do odvolání byla trest. Rok jsem snil o chlebu s máslem (a ředkvičkami):
Stal se zázrak a povedlo se. Po cca 12 měsících mě bylo o třetinu méně. Od té doby to tak vydrželo v podstatě dodnes. Jen další lékařské kontrola objevila na mém pravém oku 4 dioptrie, což mi vyneslo brýle, v té době v podstatě ojedinělou záležitost (dodnes se nevysvětlilo, čím se to oko tak podělalo):
Pak už jsem byl normálně hubený, brýle nosil občas, protože na druhé oko jsem viděl normálně, jenom jsem na hlavě nosil přilbu:
Bráchova promoce. Já asi poprvé v životě v kravatě (s krajní nelibostí):
Na gymplu mi třídní profesor „zakázal“ řidičák, protože jsem byl přespříliš vlasatý. Dnes těžko k uvěření. Stejně jako fakt, že když jsem byl prostříhaný, nosil jsem pěšinku:
S tím ovšem udělala krátký proces vojenská katedra. A taky stará fotka v občance – dolů musely nejen vlasy:
Jakmile byly dva roky katedry za námi, okamžitě jsem toho využil:
A užíval si to i tehdy, když jsem byl poprvé a naposledy na Slovensku (tak nějak jsem byl rád, že jsem to přežil):
No a trochu přeskočíme v čase do dob, které už možná někteří pamatují.
Když jsem skončil s normálním zaměstnáním a chozením do práce, byla najednou spousta času a já s foťákem v ruce (viz výše) začal objevovat nejen akce a dění, ale i svět a přírodu. Zlaté časy OpéeSKy a projektového poznávání krajiny. Rok 2013:
A dostalo se mi té šance, že jsem mohl poznávat cizinu. A v jaké společnosti! Drážďany 2014:
Sice můj ksicht někteří už brali na vědomí, ale jméno si daleko častěji pletli s Michalem, který fotil pro tisk, a to občas i mě:
Ale všímali si mě i jiní (i když kdo ví, zda to bylo kvůli ksichtu):
Už tehdy jsem začal zjišťovat, jak dobře mi kde je. I když zpočátku mne u toho ještě měl kdo fotit:
A začal jsem poznávat lidi. Lidi, co pro tenhle region znamenali a znamenají dodnes více než mnoho. A s prominutím je to takový malý příklad toho, o čem byla řeč – ta slečna se sklínkou je dnes už vysokoškolačka…
Měl jsem snahu být všude a nechápal synův smích, že to přejde. Měl pravdu, přešlo to. Ale přece jen jsem něco stihl. Praha, 2015, Color Run:
A poznával jsem další a další lidi:
Mnohdy jsem víc než překážel:
Přes turisty se dostal k věcem, které by mne nikdy nenapadlo dělat:
Nechal jsem se vyhecovat k lecčemu. S kostýmem z Pohádkového lesa šel dělat ostudu až do Německa:
Dodnes nepřekonaný narozeninový dárek. Bohužel, slovo ANO v téhle republice ale nabylo nepříjemného významu a tak už teď tohle triko nosím minimálně.
Pár lidí to ví, pár pamatuje. Už byla řeč o vlasech – chodíval jsem k holiči jednou za cca tři roky. Následující dny v pohodě, lidi mě nepoznávali, nezdravili… Několikrát jsem to nechal zdokumentovat. Tohle je rok 2015:
Potkal jsem se za ty roky s mnohými (2016):
A ač by mne to nikdy nenapadlo, s některými se potkávám dodnes, a nabídli mi dělat věci, o nichž se mi ani nesnilo:
Trochu zpět. Byla zmíněna Loreta. Neuvěřitelná doba, neuvěřitelná příležitost. Tisíceré díky. Pak ale COVID a jiné věci, a do stejné řeky dvakrát nevstoupíš:
Skrz Loretu a nejen ni přišla další nabídka. Poučná zkušenost. Člověk si musí hubu namlátit sám, žádné rady od cizích nikdy nepomohou:
Jo, dostal jsem se fakt leckams (rok 2016. nová expozice zámku ve Šluknově):
Uvěří dnes někdo tomuhle? Dotyčná vůbec netuší, že jsem ji kdy měl v náručí, a fotografka mi dávno přestala tykat a nezdraví mne. Rok 2017:
Někdy to byla radost:
Někdy tak úplně ne:
Někteří se jen mihli, byť to vůbec nebylo nepříjemné:
Tak nějak za každého počasí:
Až člověk nakonec zjistí, že s některými si rozumí víc než s jinými:
Staly se fakt neskutečné věci. Nesnáším slovo fotograf, nikdy jsem se za něj nepovažoval. A přitom od roku 2015 do roku 2023 eviduji 14 výstav (pro lenost ostatních povětšinou sólových):
Člověk se chtíc nechtíc mění a začne mít nakonec jiné priority:
Jo, a taky jsem čuchnul k čokoládě. Kvůli ní jsem se dostal zas úplně někam jinam. Tady třeba na střechu pražské Lucerny:
Díky tomu mne dneska řada lidí zná nikoli za objektivem, ale takhle:
A na závěr – psal-li jsem na začátku, že sem nepatřím, pak už bohužel nepatřím ani tam, kam mne vzpomínky táhnou… Krom několika bývalých spolužáků a mimořádných událostí, jako byly oslavy století českého gymnázia v Karlových Varech, není důvod se vracet:
