Když Jaroslav Velinský dopsal desátý svazek série o bezděčném detektivovi Otovi Finkovi nazvaný Volání odnikud, opatřil knihu doslovem, v němž rekapituluje předchozích devět svazků.
A jak podotýká jeho syn Frederik Velinský ve své Poznámce na závěr k aktuálnímu vydání v Mystery Press, jedná se nejenom o nostalgické ohlédnutí s reklamním podtextem, ale i o přehledný „doklad tvůrčího procesu a finkovské geneze vůbec“. O tento doslov, který byl v předchozím vydání vynechán, je „mysteryovské“ vydání bohatší.
(Jaroslav Velinský: Volání odnikud. Mystery Press 2024. Obálka: Jaromír 99. 368 stran. ISBN: 978-80-7588-597-5)
Vydavatelství Mystery Press titul Volání odnikud vydává jako třetí svazek legendární „finkovské“ edice, ale přiznává mu pořadové číslo podle autora. Kniha je jako vždy u tohoto vydavatele z hlediska polygrafického elegantně vypravena a „řopík“ na obálce nejspíš přiláká především čtenáře z pohraničí, kde tyto malé pevnůstky dodnes přitahují pozornost. Právě ten se připletl do cesty i Finkovi, jenž o něm mluví jako o „bunkru“, který v sobě skrývá tajemství.
Příběh se odehrává v létě roku 1960, kdy soustružník a tramp Ota Fink pozve své kamarády na vandr do rozlehlých lesů zrušeného vojenského prostoru u Holetína. Končiny desítky let ponechané svému osudu milovníky vandrování opuštěnými kouty republiky přímo vybízely. Hned první večer uprostřed lesa zazvoní zapomenutý polní telefon, v němž hlas diktuje podivný vzkaz pro jakéhosi poručíka Smrčka. Podivné dobrodružství začíná. Po setkání s velitelem holetínské vojenské posádky, plukovníkem Hlomozou, začíná Fink tušit cosi temného. Plukovníkova krásná manželka, přezdívaná Sulika, před časem zmizela. Prý utekla s milencem, ale našemu detektivovi se na tom něco nepozdává. Ten vzkaz z polního telefonu mu nedá spát. O co tady jde? Souvisí zmizení manželky s bunkrem v lese? Je vůbec Sulika ještě naživu?
Jaroslav Velinský jako vždy příběh dokonale promyslel, pozvolným dávkováním napětí udržuje čtenářův zájem až do konce. Připočteme-li k tomu autorův nezaměnitelný jazykový styl vyprávění, máme před sebou další skvělý čtenářský zážitek pro milovníky detektivek.
A ještě výmluvný vzorek z více než dvou desítek nadšených čtenářských hodnocení podpořených několika stovkami „palců“ stejně smýšlejících čtenářů, jak je zaznamenala Databáze knih:
„Snad poprvé v sérii se Jaroslav Velinský projevuje jako plnokrevný tramp, což vyniká především v dokonalém popisu čundráckého bivakování, mluvy a naturelu. Zápletka je přitom zcela prosta nějakého složitého vraždění či prvoplánových morbidit.[…]Autor však dokonalým způsobem umí gradovat napětí, které je navíc podkresleno jedinečnou atmosférou počínajících 60. let, což fantasticky vyniká při líčení příprav vesnického candrbálu. Nevinné letní dobrodružství se tak pomalu mění v kriminální drama, jehož vyústění zase jednou dá za pravdu Otově bezděčné detektivní intuici.“ (trudoš)
„Tento trampský příběh se autorovi opravdu povedl. Nápadité situace, vtipné a nenásilné dialogy, kombinace trampové a vojáci, plukovník Hlomoza s jeho důstojnickým česko-slovenským jazykem charakteristickým pro celou řadu důstojníků tehdejší doby, svižné tempo příběhu bez zbytečné vaty a výsledkem je prima počtení, které jsem si skutečně užil. Za mne naprostá spokojenost.“ (jprst)
„Jestli jsem si doteď myslela, že po přečtení devíti dílů Oty Finka už mě pan Velinský zas až tak nepřekvapí, tak to byl omyl přímo gigantických rozměrů. […] To překvapení? Ještě stokrát úžasnější jazyk, postavy, ještě vtipnější a živější dialogy, ještě nápaditější situace, ještě bizarnější, neuvěřitelně uvěřitelný reál.“ (milary)
„Přestože z uvedených detektivek J. Velinského bych tuto zařadila na pomyslné třetí místo, neubírá jí to kvality spočívající v živém jazyku, zajímavé hlavní postavě, živých popisech prostředí a reálií, ve kterých se děj odehrává. Text je velmi čtivý a děj příjemně ubíhá. Doporučuji a těším se na dalšího Otu Finka (a vím, že tyto knihy vyšly již dříve, ale vydání Mystery Pressu má něco do sebe.“ (daisymiller)
Pro výběžek.eu připravil Milan Hrabal
JAROSLAV VELINSKÝ
VOLÁNÍ ODNIKUD
UKÁZKA Z KNIHY
Večer začali štípat komáři; Mrožák postavil ohniště, šutráků tam na to bylo dost, a rozdělal oheň. A protože ani to nestačilo, začali všichni zuřivě kouřit.
V soumraku jsme se trousili do lesa pro dříví a mě poslala Vrtule s flaškama pro vodu, protože jsem zatím byl jedinej, kdo k pramínku trefil. Na druhý straně lávky jsem potkal holku House; nesla otep roští, se kterou hned praštila o zem, a že prej půjde se mnou, aby taky věděla, kde ta pitná voda je.
Škobrtali jsme na druhou stranu rybníka a pak proti proudu potůčku, co do něj ústil; tam jsme nabrali vodu a cestou zpátky jsme zabloudili na borůvkovej palouk, koukali na měsíc, jak pomalu vychází za vzdálenejma stromama, a přitom jsme vedli ty srandovní řeči…
Dokud nás nevyrušilo zazvonění telefonu.
* * *
No prosím, můžete namítat, že jsem vysvětlil kdeco, jenom ne to, jak může sakra v lese zvonit telefon.
Holka House se ke mně přimáčkla ještě víc a zašeptala: „Ty, Bigglesi – to není možný!“
Jako na důkaz, že to možný je, to zazvonilo znova.
„Kde je baterka?“
„J-já,“ cvakala zubama, „ně-někde… tuhle j-je.“
Rozsvítil jsem baterku a pomalu se ploužil borůvkama. Ani já jsem z toho neměl příjemnej pocit. Jak by taky jo? Napadlo mě, že to není telefon, ale třeba gigantický saranče, který se mi vzápětí zahryzne do lejtka.
Kdyby to bejvalo přestalo, asi bych to byl nenašel.
Naštěstí to zvonilo dál, já byl čím dál blíž – až jsem se taktak zastavil na kraji díry napůl zasypaný hlínou. Zvuk vycházel odtamtud, a když jsem se opatrně pustil po tý hlíně, měl jsem před sebou něco jako jeskyni…
„House…!“
„J-jo. Našel jsi něco?!“
„Pojď sem, jo? Ke světlu. Neboj se, je to rovina.“
Ten prevít v jeskyni pořád vyzváněl.
„Jéžiš,“ řekla House. „Co to je? Hrob?!“
„To víš, že jo,“ já na to. „Zakopali sem zastřelenýho telefonistu a on tu teď straší. Sedni si na kraj a počkej. Vlezu tam.“
„Ty… nedělej to.“
Posvítil jsem si dovnitř. „Je to sotva dva metry dlouhý,“ řekl jsem. „Žádnej hrob, spíš bejvalej kryt pro cílnýho. Na jaře to zahrnovali a na tenhle asi zapomněli.“
„No jo,“ na to House, „jenomže proč sem někdo telefonuje? Do zapomenutýho krytu?!“
