Jaro je tu a v Doubici, jakož i ve Výběžku, jakož i skoro všude po republice, jakož i v italském Livignu (kde zrovna pobývá rodinný výsadek), se to pozná podle toho, že konečně sněží! V Doubici jsme na tom dobře, tady jenom chumelí. V Livignu jim přes noc napadlo přes metr sněhu, takže si nejspíš asi ani moc nezalyžují (zatím). Ráno jsem zjistil, že naše skoro čtyřletá Gordonova setřice Anča konečně přišla na chuť plavání. Samozřejmě, že v té chumelenici, kdy nebylo skoro vidět na špičku nosu, to narvala do rybníčku u nás za domem a pak jsem jí odtud – myšleno, z vody – deset minut nemohl dostat. Plula pomalu a majestátně se vztyčenou hlavou, s nosem těsně nad hladinou a se mnou, klepajícím na břehu s Mímou a s Alfrédem kosu těsně nad bodem mrazu.
Pak jsem se ještě zašli kouknout nahoru ke vchodu do genetické banky, nebo jak se říká těm stromečkům za plotem, jestli tam náhodou nenajdeme ztracené malajsijské letadlo, které už teď třetím týdnem hledají všichni, tak jsme se připojili. Nebylo tam, ale přivedlo mě to na myšlenku, jako tedy, že ta americká NSA (Národní bezpečnostní služba), která kouká všem do mobilů, do počítáčů a tím pádem až do hlav, je celkem na nic, když neumí najít letadlo, které je větší než půl naší vesnice. Pravděpodobně je to jediná věc na světě, kterou tahle špiónská organizace úplně vypustila… Nebo, což je blbější a pravděpodobnější, něco ví a nikdy nám to neřekne.
V soboru tu na Fabrice hráli Hi-Fi. Až mě přejde ukrutný akutní záchvat prokrastinace, zveřejním tu přepis rozhovoru s kapelníkem Petrem Wajsarem a ukázku z koncertu!
