Zlákán dobrou pověstí severské detektivky, ale i filmovou produkcí, která k nám ze severu v posledních letech přichází, nominoval jsem se prostřednictvím Twitteru do konkurzu Knihy Zlína uspěl, takže za nedlouho přišla kopie knihy Léčitel finského autora Anttiho Tuomainenena. Léčitele z Finska provází dobrá pověst a stal se v zemi vzniku i detektivkou roku.
Občas se mluví o románu, tomu ale nevěřte, je to sotva novelka. Jednak rozsahem a jednak příběhem samotným.
Tedy: v Helsinkách v blíže nespecifikované budoucnosti, která se tváří apo – apo – apokalypticky (Evropané prchají na sever, krysí kousnutí je smrtelné; to ale i teď, ne? … předešlé epidemie chřipky kosily populaci, chaos a anarchie) postrádá hlavní hrdina, který příběh vypráví (a je básník!) manželku, kterou velmi miluje.
Všechno nasvědčuje tomu, že se jako novinářka dostala do potíží při přípravě materiálu o „léčiteli“, který „léčí“ zejména ty, kteří mají na svědomí nastalou ekologickou katastrofu.
Při pátrání, které je !SPOILER! nakonec úspěšné, se hlavní hrdina Tapani Lehtinen pohybuje lehce bizarním městem, megapolí severního typu, hovoří s divnými lidmi, několikrát je bit. V drobných flashbacích prožívá šťastné chvíle se svou milovanou Johannou.
Léčitel je normální sci-fi detektivka, žánr, který má bohatou historii a je dostatečně vyzkoušený.
Proč to tady nefunguje?
Hrdina, ale ani další postavy, se nechovají uvěřitelně, mnohé nepostrkují děj ani o kousek dopředu, věci, které se dějí, nemají žádnou, ani vlastní sci-fi logiku. Scéna je ucházející, maňásci vyřezaní podle starého návodu, ale hra je špatná. Nefunguje.
Některé severské detektivky provází výborně budovaný pocit napětí, v severských filmech je často přítomen velmi cynický prvek černého humoru, který nakonec přináší katarzi.
V Léčiteli jsem měl neodbytný pocit, že je to všechno takové toporné a vycucané z prstu.
Škoda.
