Známe to všichni. Stačí otočit slovíčko, nebo ho vynechat, tu a tam něco přibarvit a najednou je všechno jinak. Jiný úhel pohledu, jiný příběh. Realita je tolik ohebná…
Určitě to zažil každý. Jedna jediná situace a zcela rozdílná vyprávění, protichůdné výklady. Někdy by to bylo k smíchu, kdyby to nebylo k pláči. Původně jsem to nechtěl komentovat, ale leží mi to pořád v žaludku a lidi mě serou čím dál víc…
Byl jsem pozván na akci udělat pár obrázků. Do prostoru, kam nerad, z mnoha důvodů, ale slíbil jsem to. Přišel jsem s předstihem, rozhlédl se po přítomných davech a na nejodlehlejším konci místnosti našel volnou židli. Po chvíli ke mně kdosi přistoupil, oslovil mě jménem s tím, jestli mám rezervaci. Rezervaci? Ne. Říkám, že jsem byl pozván účinkujícími. O ničem takovém fakt nevím. Beze slova se obrací a odchází. Po málo okamžicích přichází někdo jiný (předpokládám, že vyslaný onou první osobou). Se sdělením, že místo, kde jsem, je obsazené, rezervované, abych ho uvolnil. Když si stoupnu, sebere se a odejde. Tak já taky. Jen pošlu SMSku „Sorry, nebudu, byl jsem vyhozen“. Po chvíli odpověď „Jak to? Vždyť vás jen požádali, jestli byste si mohl někam stoupnout?“
Jo, jedno místo, jedna situace, zcela rozdílné příběhy. Je mi líto, že jsem nesplnil, co jsem slíbil. Je mi líto, že jsem ten slib vlastně vůbec dal. A není mi líto, že mě lidi serou.
