Je to takový ošklivý a skoro bych řekl zlý, zlý, pane řediteli, nepěkná věc…
Člověk by mnohdy opravdu řekl, že vážně už nelze nic nového vymyslet, že všechno již bylo objeveno a vyřčeno, a vždy znovu a znovu se objeví nějaké „novinka“, žhavé téma, o němž se popíší tuny papíru, zaplevelí se tím mediální prostor, vyplodí tisíce analýz, rozpoutá stovky diskuzí, ústící v nějaký Soubor opatření – a všechno k hovnu. Už před nějakým časem se bubákem stal pojem overturismus. Takže jeden citát:
Regiony jsou tak bohaty na přírodní krásy a historické památky, že mohou uspokojit všechny stále rostoucí proudy turistů. Bude jen ku vzájemnému prospěchu návštěvníků i domácího obyvatelstva, když se turistický ruch usměrní tak, že se odlehčí dosud sledované hlavní oblasti a proud návštěvníků bude rozveden i do dalších, zatím zhusta opomíjených míst…
Pěkně prosím, jedná se o úvod turistického původce z roku 1956, vydaného Státním tělovýchovným nakladatelstvím Praha!
Takže asi nic nového pod sluncem. Stejně tak ale není nic nového, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, sebelepší vůle nestačí a máloco funguje. Protože přiznejme si – není to tak dlouho, co se vesele sosalo, propagovalo, tisklo, medializovalo, lákalo (byly dotace, byly) a blábolilo o cestovním ruchu. Už to sice nebyl požadavek nebohých znavených pracujících budujících nový světový řád jako spíš možnost zaměstnání (těch, které najednou nebylo kam jinam upíchnout) a výdělku (snadno zbohatnout na přicestovavších milionářích za zahraničí). Vždycky mi naskočí: „Pojďte sem! Pojďte se, prosím vás, pojďte sem všichni! Ale co sem všichni lezete?! Vypadněte! Vypadněte!“ (Na rozdíl od předchozích a následných citací pro nepamětníky napovím, že jde o hlášku Petra Nárožného z doby, kdy vystupoval s Miloslavem Šimkem a Luďkem Sobotou).
Ono totiž asi nikdo nečekal výsledek takových reklamních kampaní – „Ale chodili mu tam lidi.“ Kdo by to byl řekl, že… Nepopírám, že Pravčárna by už nejspíš dnes neexistovala, kdyby se přístup na vrch neuzavřel, protože by ji dávno podrážky zájezdů prošoupaly. Nepopírám, že uchopí-li vás proud na Sněžku, musíte se nechat dosmýkat tam, kam vás zanese. Že jsou místa, kde je turniket, omezení počtu „připuštěných“ a mastné vstupné nutností. Nicméně vidím tu druhou stranu, kdy umíme skvěle plánovat, predikovat, spočítat – jako když jsme vesele rušili nepotřebné školky, že děti nejsou a nebudou. Za okamžik zjistili, jak k velkému překvapení máme kapacit katastrofálně málo a zřídili novostaveb a institucí víc než předtím. A za další chvíli s hrůzou zjistili, že když tahle „nečekaná“ masa mateřskou školu opouští, nemáme pro ně kapacity na základkách (nemluvě následně o středních školách)… Fakt to nikdo neviděl a nevidí? Takže jsme chtěli turisty, založili na nich byznys, a teď nás serou.
A znovu plánujeme, analyzujeme, vymýšlíme (už nějaký čas), jak zaznělo v oné výše uvedené citaci, jak odlehčit „autostrádám“ a šoupnout část života do vedlejších uliček. Protože po pravdě, pokud si kdo ještě dnes vzpomene na slavnou éru našeho regionu roku 2011 – v médiích to vypadalo, že nám tu zuří válka a řádí extremisté celé republiky. Jistě, i já mám fotky letících dlažebních kostek, zasahujícího vodního děla či úprku před jízdními policisty. Ale pak jsem se vracel domů vedlejší ulicí, kde náhodní jdoucí vzhlíželi k obloze a divili se, proč nad našimi Opičími horami prolétají policejní vrtulníky… Takže frmol jak kde, je totální rozdíl mezi „hlavní“ ulicí a postranní uličkou.
Vytlačit život z hlavní ulice ale není snadné. Po pravdě – neznám asi nikoho jiného než jednoho jediného člověka, koho v Sydney nezajímala budova opery, v New Yorku ho nezajímala socha Svobody a nemá je na jedné jediné fotografii. „Normální“ populace to má prostě jinak. Když někdo jede do Českého Švýcarska, ví, že jeho symbolem je Pravčické brána a chce si s ní udělat selfie. I když ho těžko pořídí z míst, která zná z reklamních fotografií. Když přijede na delší čas, zajímají ho ještě tak soutěsky, Jetřichovice, Dolák. Těžko se bude po návratu chlubit známým fotkou z Turistického mostu nebo ze Zámečku u Vysoké Lípy. Kdo by co hledal třeba na Kamenické Stráni, která je sice často vynášena do nebes jako vzor, ale přiznejme si, není to nic jiného než pár baráků stejných jako kdekoli jinde v okolí. To by prostě pohořel, ať už kdo do propagace alternativ vloží kolik chce úsilí a peněz.
Ale i tak jsem leckdy na pochybách, jak to vlastně je. Realita je tolik ohebná. Viz nedávné zcela si odporující průzkumy „veřejného“ mínění. Nebo statistická čísla. Jak jeden známý odhalil – argumentovat vykázanými čísly návštěvnosti v místech, kam už se několik let nesmí – je to neznalost, drzost, nebo záměr? A údajná návštěvnost regionu? Kdo dokáže odpočítat od vykazovaného rostoucího turistického davu „silou“ sem nahnané nemalé počty škol základních i středních na rozdávané vouchery (od kraje, od ministerstev)?
A hlavně osobní zkušenost. Kdo ví, ví. Nevydržím na zadku a pokud to jde, pochoduji. Už tedy dávno ne tady u nás a dávno ne po nejvyhlášenějších turistických atrakcích, ale dosud si něco pamatuji a nějakou tu zkušenost mám. Kdysi dávno Čechy západní, teď především Ústecký a Liberecký kraj, sem tam východ a občas střední Čechy. A pořád využívám značených cest.
Konkrétně k regionu – když byla řeč o Pravčárně – byl jsem na ní několikrát, a dvakrát z toho úplně sám. Mnohokrát jsem byl sám i na Dolském mlýně. Na Šaunštejně nebo Falkenštejnu. Na Studenci, v Pavlině údolí, na Růžáku, na Belvederu, v Tiských stěnách. Sám. Sám! A není to jen o tom, že mohu mimo sezonu a zásadně ve všední den, pokud to jde. Z mnohem širšího okolí – byl jsem úplně sám na Třech křížích na Kalvárii, na Radobýlu, na Rané, na Košťálu, na Popově skále… A to i uprostřed prázdnin.
Při svém chození jsem také vypozoroval mysteriozní turistický úkaz, platný křížem krážem krajem. Jezdím zásadně s celodenní jízdenkou DÚK. V době prázdnin minimálně dvakrát týdně, z místa, kde se opravuje budoucí nádraží NP. Nastupuji tu sám, nikde ani noha (kdo ví, možná je pro spousty lidí ten správný čas až ve 12, nebo už jsou dávno na cestě). O počtech cestujících v místních lokálkách (v plné letní sezóně) raději nemluvit. Nerad chodím stejnými cestami tam a zpět, proto mi veřejná doprava vyhovuje. Někde vystoupím, jdu, jak dlouho se mi chce a jak potřebuji, a někam jinam dojdu. Takže třeba 5-10 km po značených (občas i neznačených) pěšinách někam, kde to stojí za to. A pak další kilometry někam, odkud odjedu domů. Samozřejmě toho mám na trase víc, ale aspoň jedno místo by mělo být top. A tady je jádro pudla… Většinou na vybrané zastávce (jedno zda vlak či bus) vystoupím sám a zůstává to tak, než dorazím TAM. Protože TAM, pokud je to opravdu extrabuřt, je většinou lidí halda. A upozorňuji, nejde o místa, kde je parkoviště pod nosem. MUSÍ se dojít pěšky. Já ale nevím, odkud a jak tihle přišli, protože přístupové cesty jsou prostě pusté a prázdné. Možná je to Bradburyho dav, kdo ví… (Samozřejmě cestou z TAM zpátky na spoj po cestě opět nepotkám ani nohu).
Tím se (snad) obloukem dostávám k tomu, co jsem psal na začátku – pro někoho je overturismus zlem řešitelným nabídkou alternativ (což si po vlastních zkušenostech nemyslím, většinou se jen mrhá penězi a úsilím). Pro jiné je argumentem k omezování a zakazování čehokoli, což je snad ještě daleko horší. Pod záminkou „tady už je plno“, „lidi by to tam zničili“ nedovolit v opačném extrému proznačit další trasy, jiná místa? Prostě blábol, když vím, jak to pár metrů od oné „hlavní silnice“ vypadá… Nebo zákazy. Byly tu tendence omezit, ohradit, platit. Nám konkrétně se tu u nás tak nějak po česku tohle proměnilo v ony výše zmíněné vouchery, aby tu vůbec někdo byl, i když jsme si předtím stěžovali, jak je tu návštěvníků moc.
Jsou ale mnohde pořád tací, co by nejraději ostnatý drát pod proudem, drsné hochy a kasy. Ne všude jsme však v pozici odlehlých skalních měst, do nichž se dá vstoupit tolika na několika málo místech. Většinou máme silnice, cesty i pěšiny křížem krážem skrz naskrz. Myslím, že vojenských újezdů jsme si snad už užili dost. Ale leckomu se lecjaký argument hodí. Debil se však najde vždy a všude a je jedno, jestli tam cesta je, není, nebo je zakázaná.
Řešení neznám. Nechci popírat, že jsou místa, kde jsou lidi opravdu vážný problém, ale oni tam sami od sebe nepřišli, někdo je tam nalákal. Prostě se bojím, že někdo vymyslí něco, nějaké globální řešení, v jehož rámci s vaničkou vylejeme i dítě a doplatíme na to opačným extrémem všichni. I v místech, kde jsem za dva letní měsíce na stovkách kilometrů potkal jednoho cyklistu, dva německé důchodce a rodinu s malými děcky.
