V roce 1920 se tohle pondělí (nějak to nesedí, že? Ale nechme toho…) narodil Boris Vian. Francouz. Myslím, že uměl úplně všechno na světě. Psal – povídky, romány, kritiky, hry, písničky, filmy… Hrál jazz a skládal tu muziku. Překládal. Maloval. Fabuloval. Žil šíleně rychle. Trpěl vrozenou srdeční vadou, tak toho prostě asi musel za relativně krátkou dobu stihnout moc. Umřel v devětatřiceti, v kině, když se díval na předprojekci filmu podle jeho románu „Přijdu naplivat na vaše hroby“. Tedy „jeho“ románu, jak se to vezme, ale jo, vezme… Vydal ho pod jedním ze svých pseudonymů – Vernon Sullivan. Jako že americká „drsná škola“ – Dashiel Hammet, Raymond Chandler a tahle parta. Já jsem se do něj upřímně zamiloval skrz „Pěnu dní“, což je jeden z nejlepších milostných románů kdo kdy kde na světě napsal, včetně „Romea a Julie“. Načež – „Červená tráva“, a „Srdcerváč“. A povídky. Atd. Hrdinové prominou, ale když jsem se dozvěděl, že Vian v principu druhou světovou válku prochlastal po pařížských barech, tak mě to (byla u nás léta sedmdesátá) opravdu uchvátilo. Co vám budu povídat. Jednou jsme si s Vráťou Brabencem (byla právě ta léta sedmdesátá) povídali upřímně o knížkách. A přišla řeč na Borise Viana. A Vráťa povídá: „Ten mě tak nasral!“ Což mě udivilo, protože Vráťa je duše jemná, jen ta slova z něj lezou ostrá. A proč a čím ho Vian měl nasrat? A Vráťa: „Protože píše, jak bych psal já a teď už nemůžu, když na to má von patent!“
Tak je to. Občas si na to vzpomenu, když mi třeba moje žena říká, že bych měl něco psát. Cha! No, já vím, že je to slabá výmluva. Tak: Borisi! Všechno nejlepší!
