Kdo by někdy ať už v skrytu duše či zcela veřejně a halasně nezatoužil zanechat v dějinách nesmazatelný vryp…
Kolikrát už mi naskočil slogan „zapomenutí nezapomenutelní“.
Když jsem před dávnými časy začal dokumentovat (vzal na milost digitální techniku a fakt, že začínám být nezaměstnatelný), měl jsem pocit, že to má smysl, že to někoho zaujme, že se najdou tací, co to nějakým způsobem ocení. Syn se mi tehdy smál, už měl nějakou tu novinářskou zkušenost. Jak už to tak bývá, člověk si musí nabít držku sám, jinak neuvěří. Přestal jsem si honit triko, lidi jsem se naučil nenávidět, a postupně se sunul jinam. Od počátečních křížových cest, světeckých a morových sloupů a židovských hřbitovů dál a dál. Trochu to nabobtnalo, protože cestou potkávám leccos.
Dávno jsem přestal chodit jen po značených cestách a nejprofláknutějších místech. Je toho tolik k vidění, když máte oči otevřené. Bohužel ale leckdy jen k vidění, ne k vědění. Zjistit o mnohých artefaktech nějaké solidní info, natož podrobnosti, je úkol nadlidský. Nejvíc jsem si to uvědomil, když jsem přešel od pomníků válečným obětem na hřbitovy. Při hledání hrobů padlých nebo bývalých vojáků mi před očima procházejí desítky, stovky hrobových míst. Ono je zvláštní i to, že se v podstatě mnohdy neví nic ani o těch padlých, natož o „normálních“ lidech, kterým příbuzní a známí slibovali, že na ně nikdy nezapomenou. Světská sláva, polní tráva. Na spoustě míst šlo o německou menšinu, tyhle hřbitovy dostaly ránu do vazu, protože se o hroby neměl kdo starat, spousta jich byla zničených a nahrazených novodobými náhrobky. Ale i tam, kde něco zůstalo – zkuste si někdy něco zjistit o člověku, jehož náhrobek vás na hřbitově zaujal. V 90 % případů totální prd. A i pokud čistě náhodou je u vstupu hřbitova infotabule (u nás třeba Šluknov), její provedení a informační hodnota nebývá úplně ideální. Pár hřbitovů má zpracovanou historii (třeba starý sklářský hřbitov v Kamenickém Šenově, mne třeba překvapil materiál ze Slaného) – ale to jsou kapky v moři, navíc jde většinou o výběr.
A proč o tom vlastně blábolím? V poslední době mne pár faktů tak trochu nakoplo.
Z pohádek a folkloru máme představu o „hloupém“ pasáčkovi ovcí, podřadné funkci dědiny. A já na několika místech narazil na tuze honosné náhrobky, na nichž se skví titul „hraběcí/knížecí mistr ovčácký“. Asi to nebyla žádné béčka, i když šlo jen o „ovčáky“.
Nějaký čas jsem věnoval podivnému místu na hřbitově v Trávníku. Nic se neví jistě, ale zřejmě v téhle lokalitě na konci světa Bohem i lidmi zapomenuté má hrob člověk, který ve své době znamenal mnoho. Zřejmě, snad – nikdo to neví jistě, dokumentace neexistuje.
A do třetice – na Mělníce v Chloumku jsem „zakopl“ o kenotaf Františka Kallmünzera, který je součástí rodinného hrobu. Těch jmen, těch možných příběhů… A i když Google něco málo vyšťoural (kdepak, na netu opravdu není všechno – a je tam milion blbostí vůči pár užitečným věcem), připadá mi toho na tolik osobností žalostně málo. Proč byl jeden z nich vlastně čestným občanem? Dva olympionici, o nichž se nedá nic najít? Atd. atd.
Jaksi to vypadá, že si minulosti nevážíme, že s ní neumíme pracovat. S výjimkou vyšehradského Slavína málokdy víme, kde kdo vlastně leží. A o mnohem, mnohem víc lidech nevíme, čím byli. Tyhle informace se dokáží vypařit už v následující generaci, ať už udělali pro společnost cokoli.
PS: Ještě mě tak v rámci paměti dodatečně napadlo – vcelku nedávno se ve VDF slavilo opravdu ve velkém výročí fabriky, která už v tu chvíli neexistovala (slavit může leda tak úplně jiná firma, které značka spadla do klína). Při té příležitosti spousta řečí o tom, jak všichni vzpomínali, co všechno se událo, byla exkurze, přednáška. A nic. Zatímco ta druhá firma si vydala knihu (jo, jeďte si koupit třeba do Litomyšle), o jakémkoli písemném záznamu z původní lokality a konání akce jsem slůvka neslyšel. Co je psáno, to je dáno. A co ne, druhý den neexistuje.
