V roce 2023 (s vročením 2022) vyšla v nakladatelství Host kniha Politika touhy: Sex a věda v komunistickém Československu.
Kniha autorky Kateřiny Liškové v originále vyšla nejprve v zahraničí (Sexual Liberation, Socialist Style: Communist Czechoslovakia and the Science of Desire 1945–1989 , 2018), což je vlastně určující a vysvětlující. Nejprve anotace:
Historie někdy postupuje pozpátku. I v sexu.
Sexuální revoluci si běžně spojujeme s šedesátými lety, feministickými a občanskými hnutími — a Západem. V oblasti sexu však bylo jednou z nejprogresivnějších zemí po druhé světové válce komunistické Československo. K legalizaci potratů či dekriminalizaci homosexuality tu ovšem došlo nikoli občanským tlakem, nýbrž za dohledu sexuologů, psychologů a demografů, kteří chtěli pod odborným vedením utvořit rovnostářskou společnost. Tento společenský projekt skončil s nástupem normalizace, a dosažený pokrok ohledně genderových pořádků či pojetí sexuality dokonce začal nabírat opačný směr: od žen se v pozdním československém socialismu očekávala především role pečujících matek a starostlivých manželek, sex měl fungovat hlavně jako koření usedlého manželského života.
Politika touhy vypráví fascinující historii sexuality, rodiny nebo orgasmu v nečekané perspektivě socialistického řízení shora. Historii, která pokračuje v českých tělech, kultuře či politice i dnes.
Kateřina Lišková v této pozoruhodné výzvě lineárnímu vyprávění o sexuálním osvobození ukazuje, jak se raný rovnostářský étos, oslavující rovnocennost mužů a žen coby cestu k obecné spokojenosti, v Československu po konci pražského jara zvrtl v tradiční patriarchální ideál mužské nadřazenosti.
— Kristen R. Ghodseeová, historička a spisovatelka
Kateřina Lišková (nar. 1976) je česká socioložka. Pracuje v Historickém ústavu Akademie věd ČR. Na Masarykově univerzitě spoluzakládala obor genderová studia. Působila také na Technické univerzitě v Berlíně či Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Věnuje se tématům genderu, sexuality a expertizy. Je zakládající členkou standupového Dua docentky.
Zpět k první větě – kniha se nečte snadno, a celá působí dojmem, že byla sepsána pro zahraničí kvůli tomu, aby cizincům ukázala, že jsme nebyli jen ti chudáčci z východu sto let za opicema, co údajně neměli barevné televize, ale měli jsme vědu na úrovni, a to včetně sexuologie. Prostě taková obhajoba s řadou citací, které jsou místy zajímavé, místy vyrážejí dech, ale vlastně to moc pohromadě nedrží. A těžko hádat, jestli předkládanému porozumí někdo z generace, pro kterou je tohle „vybájená minulost“. Možná i to je důvod převažujících negativních reakcí:
Četl jsem nepovedenou akademickou práci jakési bláznivé feministky. Nechápal jsem proč jsou citovány výhradně slovenské rozsudky. Práce patří do akademických knihoven, nikoliv na pulty knihkupectví. … Těsná lepená vazba navíc velmi ztěžovala čtení, neboť publikace se neustále zavírala, bylo tedy nutno jí pořád pevně držet rozevřenou.
Fakt to není vědecká kniha. K tomu toho hodně chybí. Především nadhled a některé základní vědecké mechanismy psaní knih. … Jednostranné vidění světa bylo dost patrné … Některé věci, které autorka přebírala z dokumentů a nepřimýšlela si své hodnocení bylo kvalitní.
Autorka podava informace velmi nezazivne az nudne. … Jiste, cela problematika je velmi zajimava, rozvody, potraty ve specificke dobe, ale to podani proste pokulhava. Autorka pusobi nudne, profesorsky. Cely text pusobi velmi neosobne. Spis to na me pusobi, jako nejaka zaverecna prace nez pocteni na volne chvile.
Naproti tomu:
Kniha rozhodně není pro každého, neboť se jedná o žánr naučné literatury. Je psaná lehce odbornějším stylem, ale myslím si, že i laik porozumí textu. Poznatky, které autorka nasbírala a vepsala do této knihy jsou ale velmi zajímavé a jsem ráda, že se ke mně kniha dostala. … Celkově jsem sice očekávala trochu něco jiného, ale i tak jsem byla spokojena. Knihu řadím jako nadprůměr a mohu ji doporučit.
Knize se věnovala i různá média:
Minulý režim přistupoval k výzkumu sexuality překvapivě vědecky, ukazuje kniha Politika touhy. Při jejím čtení se zdá paradoxní, kolik kvalitních dat dnes máme – a jak málo a špatně s nimi pracujeme.
Publikace vyšla původně v angličtině, teď si ji mohou lidé přečíst taky v češtině (Host 2022, překlad Jan Škrob). Může se zdát překvapivé, že právě komunistický režim, který je obecně spojován spíše s prudérností, věnoval tolik studií a odborné pozornosti právě otázkám sexuality. Přesto se vědci a vědkyně soustavně věnovali ženskému orgasmu nebo sexuální terapii pro nespokojené páry. Nejprve kvůli vizi společnosti, kde si budou muži a ženy rovni, později proto, aby diskuze o sexu a funkci manželství hierarchický genderový řád naopak utvrdily.
„Někteří sexuologové a sexuoložky na konci dlouhých 50. let tvrdili, že se muži mají více zapojovat do výchovy dětí a domácích prací, což mělo být jedinou cestou k ženskému orgasmu. Zároveň ale explicitně varovali před myšlenkou, že se dá kvalitnějšího sexu dosáhnout rozvíjením sexuálních technik. Tvrdili, že sexuální neduhy, a především ty ženské, může vyléčit jedině nové uspořádání rodiny, ve kterém si muž a žena budou rovni, budou si vědomi vzájemných závazků a budou se skutečně milovat,“ píše Lišková hned v úvodu knihy a zároveň tím nastoluje pole, ve kterém se kniha pohybuje: Analýza něčeho tak soukromého jako sex totiž řekne hodně o organizaci státu, společnosti a jejích hodnotách. Dveře do ložnic nebyly nikdy doopravdy zavřené.
Československo má jedno překvapivé prvenství: V roce 1921 byl v Praze založen Ústav pro studium sexuální patologie, což byl celosvětově první institut na univerzitní půdě, který se zaměřoval právě na sexualitu. Klíčové osobnosti, především pak Josef Hynie, se věnovaly výzkumu i po roce 1948. V roce 1950 byl ústav přejmenován na Sexuologický a jeho působení bylo zachováno, ačkoli bylo v době nejtvrdší stalinizace ohroženo. V roce 1952 pak začal první celostátní průzkum věnovaný ženskému orgasmu. Tým výzkumníků a výzkumnic mluvil s 500 ženami léčícími se s neplodností ve Františkových Lázních. Tam zjistili, že 63 % žen pociťuje problémy se sexuálním prožíváním a 34 % žen nemá s orgasmem žádnou zkušenost. Zásadní však je, že zkoumán byl pouze vaginální styk.
Lišková dokládá, že v padesátých letech, tedy v tom samém období, kdy probíhaly hrůzné vykonstruované politické procesy, kladl tehdejší režim důraz na romantickou lásku. Ta měla být jediným správným důvodem, proč by měli muž a žena uzavřít manželství. Změny rodinného práva se zaměřovaly také na poskytování novomanželských půjček, větší podporu zaměstnanosti žen, zjednodušování rozvodů, budování předškolních zařízení pro děti nebo snahy o kolektivizaci domácích prací. Ideálem měl být pár, v němž oba pracují pro stát a v jejichž vztahu není jeden nadřazený druhému.
V šedesátých letech však přišel obrat. Pozornost se přesouvá z matky na dítě, jeho psychickou pohodu. Čím dál častěji je vyzdvihována role matky a obecně nastává návrat k tradičnímu pojetí rodiny a genderu.
Obrácení pozornosti od ženy k dítěti je pozoruhodný jev, který obvykle znamená jedno: přenesení hlavního dílu zodpovědnosti na matky. Když se dneska bavíme o tom, jak ničivé může být trauma v dětství pro celý následující život a jak důležitý je respektující přístup k dětem, je to chvályhodná hodně důležitá debata, ale zároveň je třeba dodat ještě jednu věc: Řada věcí, které si ty šťastnější rodiny mohou dovolit (školky a školy s malým počtem žáků a individuální přístupem nebo třeba domácí vzdělávání) není zdaleka dostupné všem. Namísto napnutí pozornosti na konkrétní rodiny a jejich strategie je třeba ptát se, proč nejsou kvalitní předškolní a školní zařízení standardem, proč je třeba po nich pátrat, platit za ně vysoké školné nebo kvůli nim na oko měnit trvalé bydliště.
Jenže zatímco v 60. letech se alespoň teoreticky mělo za to, že je třeba zaměřit se na kvalitu školek (psychologové popisovali vhodnou výzdobu, ale i výšku umyvadel nebo druh bezpečnostního zábradlí), v současném Česku jde o nepokryté naplňování strategie „každý sám za sebe“. Ostatně už před pěti lety byla přijata novela školského zákona, která zrušila povinnost přijímat do školek dvouleté děti. Diskuzi o tom, co s sebou změna přinese, opanovali tehdy především muži, kteří sebejistě vysvětlovali, co je pro matky a děti nejlepší.
Lišková dokládá, že sedmdesátá léta byla ve znamení párové terapie s důrazem na rozvíjení sexuálních praktik. Průkopník byl v tomto ohledu sexuolog Stanislav Kratochvíl, který v Kroměříži vytvořil pracoviště, kde trávily čas manželské páry. Lékař chtěl, aby se páry nezaměřovaly na výkon, ale na vlastní pocity, blízkost, schopnost mluvit o sexuálních potřebách a prožitcích. Páry docházející na terapii si vedly deník a zároveň navštěvovaly skupinová sezení. Kratochvíl měl zároveň za to, že jednou z hlavních příčin sexuálních potíží je nedostatek soukromí, a posílal je do domků se zvukovou izolací.
A teď to důležité: Jaké mělo tohle řízené manželské znovusbližování výsledky? Ti z vás, kteří procházíte vztahovou krizí – šli byste do toho? Kdyby se člověk řídil čistě statistikou, tak by nebyl důvod to nezkusit. Jak uvádí Lišková: „V roce 1978 už bylo do psychiatrické léčebny přijato sedmdesát párů na dvoutýdenní terapii s celkovou úspěšností 76 %. Muži se zlepšovali výrazněji než ženy (83 % oproti 70 %) a přibližně u poloviny pacientů a pacientek se výsledky terapie udržely i čtrnáct měsíců po jejím skončení.“
Kateřina Lišková vykresluje ve své knize plastický obrázek československé sexuologie a jejího pozoruhodného vývoje. Svůj výzkum doplňuje hojnými úryvky z archivů. Citována je třeba stížnost, že snazší rozvody hrají do karet nevěrným manželům, nebo rozhořčení, že legalizace potratů vede k cizoložství, kdy se nevěrná žena může stát šiřitelkou „úpadkové morálky“. Lišková dokáže udržet čtenářskou pozornost, navíc má cit pro mix teoretického základu s konkrétními příklady z životů tehdejších lidí.
Politika touhy ve výsledku ukazuje, že vědu nelze vyjmout ze směsice dobových společenských požadavků a předpokladů a zároveň zdůrazňuje, že soukromé nelze oddělit od politického. Každý stát, každý režim by se totiž rád chlubil vysokou porodností nebo nízkou rozvodovostí. Komunistické Československo do podkladů pro svá rodinná opatření často zapojovalo expertízu. Někdy to vyústilo v konkrétní politickou realizaci, někdy zůstalo u pouhé proklamace a někdy data prostě spadla pod stůl. Při čtení knížky se tak může zdát paradoxní, že dnes máme celou škálu vysoce kvalitních dat, výzkumů a analýz, jak zlepšit životy rodin, matek, dětí.
Tak třeba: O tom, že kojeňáky jsou zlo, jsme věděli, a přitom to trvalo nesmyslně mnoho let, než se schválilo jejich zrušení. Dlouho se čekalo taky na schválení zálohovaného výživného. A řada věcí je pořád nevyřešená – máme data o tom, jak je pro děti důležitá stabilní bytová situace, jak krize bydlení ohrožuje celé rodiny, jak se vyplatí podporovat vzdělání v chudších regionech. Přesto se často zdá, že některá důležitá data prostě jen jsou – uvádějí se v odborných publikacích, diskuzích, ale málokdy se s nimi konkrétně politicky pracuje. Přitom jaké jiné uspořádání než právě demokracie by si mělo kvalitní expertízy cenit?
Klára Vlasáková 27. 2. 2023
Kultura21 hned dvakrát – 13. března 2023 Jan Jaroš:
Málokomu z české kotliny se podaří, aby svůj spis nejprve vydal v angličtině v prestižním univerzitním nakladatelství – a teprve potom (v překladu někoho jiného!) také česky. Takové štěstí se usmálo na socioložku Kateřinu Liškovou, podepsanou pod knihou POLITIKA TOUHY.
Na základě obšírného průzkumu dokládá, že socialistické Československo dříve než západní státy nastartovalo – jakkoli nuceně – emancipaci žen, a to nejen v oblasti zaměstnanosti a seberealizace, ale také v sexualitě, která dokonce začala být zkoumána na vědecké úrovni. Výsledkem třeba byla dekriminalizace homosexuality nebo provádění potratů, byť s různými omezeními. Zdůrazňovala se bezpodmínečná rovnoprávnost obou pohlaví, kdy žena měla dosáhnout stejného sexuálního uspokojení jako muž, jehož povinností bylo, aby jí takový prožitek umožnil. Ženy neměly do manželství vstupovat jen kvůli hmotnému zajištění, ale z opravdové lásky, přesvědčeny, že si zvolily toho správného partnera – a vztah pociťovaný stále silnější jako nevhodný měly třeba i těsně před svatbou odmítnout, jak předvedl např. Jan Trefulka v novele Pršelo jim štěstí (1962) a Antonín Kachlík v její filmové adaptaci (1963).
Lišková se tak zařadila mezi badatele, kteří se pokoušejí vyvrátit ideologizovaná tvrzení, že režim který u nás vládl v období 1948-1989 byl veskrze totalitní a že vedla ostrá hranice mezi jeho prosazovateli a odpůrci; ve skutečnosti převažovala u převážné části obyvatelstva jakási smířenost s daným stavem, touha pokud možno bezproblémově žít a užívat si drobných i větších radostí.
Kateřina Lišková brouzdá týmiž vodami, aniž by byla ve své oblasti úplně první – např. jsme se mohli začíst do knihy Kristen R. Ghodseeové Proč mají ženy za socialismu lepší sex (česky 2020), k níž napsala předmluvu. Své názory vyslovila v jednom nedávném rozhovoru naprosto zřetelně: „Politické svobody v padesátých letech naši (pra)rodiče valné neměli, ale sociální svobody byly mnohem větší než dřív. To je mimochodem dobré si uvědomit i tváří v tvář dnešním problémům, kdy je to trochu naopak: politické svobody máme, ale čím dál víc rodin je na tom sociálně velmi bídně. Což je trend nastolený už v devadesátých letech, kdy slovo „sociální“ zavánělo levičáctvím.“
Knihu rozčlenila do úvodu a pěti kapitol. Zkoumá proměny sexuality, k nimž došlo v celé středovýchodní Evropě (a protože přebírá cizí zjištění namísto vlastního průzkumu, zřejmě netuší, že některé popularizační sexuologické příručky, které jako důležité připomíná, vyšly též u nás v českém nebo slovenském překladu – např. Schnablova Muž a žena intímne). Obírá se relativně prospěšnými jevy prosazenými v jinak temných 50. letech (jako že manželství stojí na rovnosti mezi mužem a ženou), dokládá, jak se hledaly možnosti v dosahování ženského orgasmu a jak s léčbou neplodnosti souvisel pocit sexuální slasti. Ukazuje, jak vládnoucí režim během normalizace – poslušen demografických varování – podporoval různými hmotnými pobídkami porodnost: dnes se tehdy populačně silným ročníkům říká Husákovy děti. A také probírá pozorovatelné i skryté „úchylky“, třeba homosexualitu.
Laický čtenář jistě ocení znalý vhled do málo probádaných záležitostí, jejichž některých vnějších projevů (v zákonodárství, v sociální sféře) bylo možné si všimnout, ale jejich fungování zůstávalo víceméně skryto. Autorka snesla množství dobových dokladů třeba z rozhodování rozvodových soudů, z jednání potratových komisí – a místy suchopárné výklady tak oživila připomínkou běžné každodennosti. Osobně se však domnívám, že pisatelka občas pracuje s iluzí: ženy sedřené únavnou prací v zemědělství nebo v továrnách měly pramalý zájem o nějaký kvalitní sex, spíše jej přijímaly jako otravnou manželskou povinnost. Dopouští se podobné ukvapenosti jako někteří historici, kteří doložené normy či výzvy k určitému modelu chování považují za potvrzení, že se tak skutečně žilo.
Autorka se profiluje jako osoba feministického smýšlení (ve své disertaci, kde pojednávala o feministickém pohledu na pornografii, zpochybňuje odlišná stanoviska sexuologů, potažmo psychiatrů a psychologů ohledně otázky, zda pornografie podněcuje sexuální násilí či naopak takovou touhu potlačuje) a leckdo se může naježit, když zjistí, že spoluzakládala genderová studia na Masarykově univerzitě. Já se poněkud osypal při čtení průvodní informace, že výrazy jako „sociální“ či „socialistický“ pro ni získaly nový význam i díky klimatickému aktivismu blouznivky Grety Thunbergové.
Autorčino pokrokářství, jistě věřící v zářné zítřky, se projevuje i v tom, že odmítá přechylovat zahraniční ženská příjmení, ačkoli takové počínání vnímám jako zcela cizí struktuře mateřštiny. A rovněž trpí nutkavou potřebou uvádět pokaždé zástupce obou pohlaví, protože jinak by badatelská pospolitost dozajista nebyla úplná. Proto až násilně zdůrazňuje vědce a vědkyně, experty a expertky atd. Jenže jak k tomu přijdou ti (ty, ta), kteří (které, která) se s tímto binárním řešením neztotožňují? Vždyť sociálních konstruktů pohlaví, jak se uvádí, je snad bezpočet. Pokud ženská varianta byla zapotřebí, v jazyce se dávno usadila – viz tkadlec/tkadlena, vlastenec/vlastenka…
Podruhé 9. října 2023 Taťána Kročková:
Pokud vás zajímá, jak se žilo a milovalo v dobách hluboké totality, pak sáhněte po knížce Politika touhy z nakladatelství Host. Autorkou je socioložka Kateřina Lišková věnující se ve své publikační činnosti tématům genderu, sexu a ženské otázce, která se velmi čtivou formou snažila přiblížit pohled na lidskou sexualitu a postoj společnosti k otázce mateřství, rodičovství, manželství, sexuálního života a ženského orgasmu.
Sexuální revoluci si běžně spojujeme s šedesátými lety, feministickými a občanskými hnutími — a Západem. V oblasti sexu však bylo jednou z nejprogresivnějších zemí po druhé světové válce komunistické Československo. K legalizaci potratů či dekriminalizaci homosexuality tu ovšem došlo nikoli občanským tlakem, ale za dohledu sexuologů, psychologů a demografů, kteří chtěli pod odborným vedením utvořit rovnostářskou společnost. Tento společenský projekt skončil s nástupem normalizace, a dosažený pokrok ohledně genderových pořádků či pojetí sexuality dokonce začal couvat: ženy měly být v pozdním československém socialismu především pečujícími matkami a starostlivými manželkami, sex měl fungovat hlavně jako koření usedlého manželského života.
Politika touhy vypráví fascinující dějiny utváření sexuality, rodiny nebo orgasmu v nečekané perspektivě socialistického řízení shora. Historii, která pokračuje v českých tělech, kultuře i politice.
Jak bych hodnotila tuto knihu? Velmi kladně! Zaujme už obálka, vzbudí zvědavost, téma zajímá nejednu ženu, která v té době žila či vyrůstala, protože se jedná především o ženské otázky: život a postavení ženy v manželství, její role v socialistické společnosti, vztah k sexu a zájmu o sexuální život v manželství, otázky kolem ženského orgasmu, který ani trochu nebyl samozřejmostí, rodičovská role, potraty a vypovídání před interrupčními komisemi a spoustu dalšího. Poslední kapitola se věnuje přístupu společnosti a odborné veřejnosti té doby k různým deviacím a jejich postihům.
Autorka ukazuje, že i když se jedná o odbornou knihu, může být velmi čtivá a dokáže přitáhnout pozornost obou pohlaví. Přináší spoustu praktických ukázek a výpovědí o soukromí za dveřmi ložnic mnohých párů, také informací o tom, jak se přistupovalo k otázkám kolem manželství a sexu. Tohle je téma, které zajímá každého a je dobře, že tato kniha, která skvěle dokumentuje dobu, vznikla.
O autorce
Doc. Kateřina Lišková, Ph.D. (* 28. února 1976, Teplice), je česká socioložka. Přednáší na oborech genderová studia a sociologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Odborně se zaměřuje na otázky genderu, sexuality a sociální organizace intimity, rovněž zkoumá vzdělávání v kontextu genderu a etnicity. Roku 2019 spolu s kolegyní Lucií Jarkovskou založila sociologický stand-up Duo docentky.
Jedna z nejnovějších knih socioložky Kateřiny Liškové se těší velkému zájmu v mediálním prostoru, což v případě akademických titulů nebývá zvykem. Jak vypadají ohlasy na Politiku touhy a co si vlastně z knihy můžeme odnést?
Politika touhy se dočkala svého českého vydání až tři roky po svém mezinárodním debutu. Knihu Kateřiny Liškové vydalo nejprve nakladatelství Cambridge University Press v roce 2018, v češtině vyšla loni pod hlavičkou nakladatelství Host. Monografie provází čtenářstvo obdobím československého vývoje sexuologie, ženskou emancipací režírovanou státem, proměnami rodiny a manželství, problematikou rozvodů a společenským postavením queer komunity v období, které pokrývá vláda komunistické strany v Československu.
Publikace vyvolala ve veřejném prostoru až neobvyklý zájem médií. Nebývá totiž zvykem, že by třísetstránková odborná práce zaujala média, jako jsou Seznam Zprávy, Právo, Mladá fronta DNES či Respekt. Akademici často vnímají jako úspěch už jen jeden rozhovor či popularizační recenzi mimo odborná periodika. Z posledních let si takovou pozornost u odborné knihy osobně vybavuji snad jen u Jana Žižky od historika Petra Čorneje, který za tuto publikaci získal i literární ocenění Kniha roku Magnesia Litera.
Důvod nezvykle širokého ohlasu lze spatřovat už v samotném podtitulu knihy — „Sex a věda v komunistickém Československu“. Kontrast v názvu pracuje s emocemi a očekáváním obecenstva a je tedy i účinným poutačem pozornosti. Sex evokující hru a uvolněnost je zde stavěn do protikladu ke komunistickému režimu, který většině lidí připomíná spíše prudérnost a zažité narativy o šedé každodennosti normalizace. Čtenářsky nepříliš lákavé slovo věda se vedle těchto zdánlivých protipólů v podtitulu snadno skryje. Není proto divu, že takový titul sklidí více pozornosti než několikařádkové názvy jiných akademických počinů. Jen recenzí (kromě již zmíněných) se dá v médiích dohledat kolem desítky, nemluvě o rozhovorech s autorkou (výběrově Český rozhlas, Deník Alarm nebo ČT24). Politika touhy se stala také inspirací pro dokumentární sérii České televize Kronika orgasmu, v níž Lišková vystupuje jako průvodkyně vztahem sexuality a politiky v socialistickém Československu.
Vesměs všechny zmíněné reference na knihu Liškové se vyznačují neskrývaným nadšením. Tomu se asi nejde divit, když víme, jak sex poutá lidskou pozornost, o kterou stojí i média. Překvapivé ale je, jak nekriticky novinářky a novináři k publikaci přistupují. Recenze převážně jen shrnují obsah kapitol bez kritických poznámek a v mnohém se neliší od anotace vydávajícího nakladatelství. Jistě, nejde o recenze v odborných periodicích, které se snaží o systematickou a pečlivou kritiku, i přesto je překvapivé, kolik nekonstruktivních ód se objevilo na to, že česká socioložka napsala knihu o vztahu sexu, politiky a emancipace za normalizace.
Téma vítězí nad formou i přínosy. Zdánlivou opozici sexuality a komunismu si autorka vybrala jako předsudek, jejž chce v knize vyvrátit a ukázat, že politika a intimita nebyly a nejsou v běžném životě oddělené sféry a že dohromady ovlivňují chod společnosti. Tomu ostatně není jinak ani v současnosti — jako příklad stačí uvést stále probíhající politická jednání o schválení tzv. manželství pro všechny. Pokud právě vyvrácení domněnky o „protipólech“ bylo autorčiným záměrem, pak jej Politika touhy jako celek naplňuje.
Lišková se již několik let věnuje problematice genderových studií, sexuality a tzv. gender history. Počátky výzkumné oblasti gender history, kam bychom mohli zařadit i Politiku touhy, sahají až do 80. let 20. století, kdy americká historička Joan W. Scott poprvé představila gender jako možnou analytickou kategorii historického výzkumu a základní koncept nového badatelského směru. V zahraničí se gender history řadí mezi běžné výzkumné přístupy, zatímco v českém ani slovenském prostředí hodnotných vědeckých publikací, které by se na něm zakládaly, není mnoho — z malého množství případů uveďme kolektivní monografii Vyvlastněný hlas či knihu Buduj vlast — posílíš mír ! historičky Denisy Nečasové. Gender history v českém prostředí stále bojuje s přezíravým postojem mnoha odborníků i odbornic napříč akademickým spektrem humanitních oborů, kteří zpochybňují její relevanci i přes její mnohaletou zahraniční tradici.
Lišková tak svou Politikou touhy vnáší do veřejné debaty témata, která jsou v Česku na poli sociologického i historického výzkumu (bohužel) stále pokryta jen sporadicky. Autorce se díky jejímu popularizačnímu stylu, který je však zároveň kompetentní a odborný, daří prokazovat, že gender history si zaslouží pozornost ve veřejném i odborném prostoru. To ovšem, myslím, nestačí.
Problém knihy tkví v její snaze pokrýt celé období spojené s komunistickou vládou, což nakonec textu ubírá na kvalitě rozpracování jednotlivých fenoménů, kterých v knize přitom není málo. Postihnout detailně vývoj vztahu socialistické politiky a potratů, manželství, rozvodů, interrupcí, populačního vývoje, mateřství a queer komunity v rozmezí čtyřiceti let je na jednu monografii až příliš velké sousto. Po dočtení je vlastně těžké vystihnout jasný a ucelený závěr a badatelský výstup díla.
Množství rozebíraných témat se podepsalo také na nedostatečné interpretaci dobových materiálů. Například kapitoly o poválečné roli eugeniky v rámci populační politiky nebo vývoji problematiky rozvodů jsou postaveny především na dlouhých citacích z archivních dokumentů. Knize by jistě prospělo více autorčiny interpretace a kritického zhodnocení místo někdy až pozitivistických přepisů z archivních dokumentů. Závěrečná shrnutí u každé kapitoly často jen opakují to, co už vyplynulo z citovaných historických pramenů.
Pokud chceme, aby se v humanitních vědách začala brát témata sexuality a genderu vážně, je třeba posílit osobní výklady pramenů, z nichž autorky a autoři čerpají. Interpretace a jejich různorodost vytváří spektrum náhledů na zkoumané téma a podněcují odbornou diskuzi. Každý z fenoménů, jimž se Politika touhy věnuje, je jistě zajímavý a v české historiografii vědě dosud badatelsky málo uchopený, ale právě proto by si každý zasloužil samostatné a podrobnější rozpracování.
Politika touhy tedy nejvíce nabízí jakýsi „průlet“ československou historií emancipace, sexuality a rodiny pod dohledem „vlády jedné strany“. To je sice dobrý výsledek, ale neuspokojí situaci, kdy česká humanitní věda zaostává za západními výzkumnými trendy, mezi které se gender history určitě řadí. Nastíněné fenomény je tedy nutno dále hlouběji zkoumat a interpretovat. V tomto ohledu by mohla kniha Liškové sloužit dobře začínajícím autorkám a autorům, kteří ji mohou brát jako výchozí příručku či „nápadovník“ na témata svého bádání.
MAGDALENA GREŠOVÁ
A ještě pár citací, pro dokreslení:
V polovině 70. let .. I když by se o masturbaci nemělo mluvit moc, neměla by se ani zamlčovat, protože jde o nedílnou součást psychosexuálního vývoje. .. V šesté třídě není předčasné o tomto tématu začít hovořit, protože děti nezačnou masturbovat na základě těchto hodin – s tím začaly již podstatně dříve.
Ženy nemají rovnost v užívání sexuálního života … sexuální výchova chlapců by měla být zaměřena na respekt k partnerce, uznání jejich práv a to, že muž nemá rozkoš pouze přijímat, ale i dávat.
V roce 1947 odborníci upozorňovali na formulaci z občanského zákoníku, platného ještě z dob habsburské říše, podle které nesměli uzavírat sňatky „zuřivci, šílenci, blbci a nedospělí“.
.. u zaměstnané ženy byla větší pravděpodobnost, že si bude sex užívat, a mužům se jako nenahraditelná forma předehry doporučovalo, aby pomáhali s domácími pracemi …
Plzák byl přesvědčen, že láska se přeceňuje: Ideologie manželství, budujícího svou pevnost výhradně na existenci manželského štěstí, je nejen zavrženíhodná, ale ve své podstatě nevěcná a neuskutečnitelná. Stížnosti na chybějící manželské štěstí jsou vrcholem tuposti a vycházejí z romantických představ. … Povinnost je důležitější než láska.
Bylo by třeba skoncovat s praxí, že neodpovědný postoj pracovníka k jeho rodině a dětem nemá vliv na jeho pracovní postup … Nemá-li totiž pevné vůle, aby se zřekl nelegálního poměru, … lze od něho vůbec s jistotou očekávat, že by nezklamal i společnost a nedal by opět přednost vlastnímu zájmu před zájmy celku? … Rodina reprezentovala stát a proto byla nevěra v principu vlastizradou.
Lidé neměli mít vysoká očekávání; jedině tak mohli být alespoň trochu spokojeni. … Sexuologové a sexuoložky tvrdili, že když sexuální polohy neodpovídají genderovému mocenskému rozdělení, nemůže správně fungovat společnost ani rodina. … V tomto prostředí bylo manželství prezentováno jako jediné správné dějiště sexu.
Navzdory svému historickému zaměření na aberantní chování se sexuologie v Československu 50. let téměř nezabývala sexuálními deviacemi. Když se takový případ výjimečně dostal k soudu, šlo primárně o narušování pracovního procesu nebo poškozování národního hospodářství.
Potrestán nebyl za zoofilii, za to, že by jeho chování soud vyhodnotil jako zvrácené, nechutné nebo obecně nedůstojné … Soud pachatele odsoudil za „poškozování majetku v socialistickém vlastnictví“. … Poškození většího počtu krav bylo tak závažné, že mnoho krav muselo být poraženo a celková škoda dosahovala několika desítek tisíc korun…
Tvrzení, že západní vědci a vědkyně reprezentovali pravdu, zatímco na Východě nešlo o nic více než o nějaké ideologické tlachání, by neobstálo; tam i tam byla věda výsledkem rámce možností, tzv. podmínek možného.
