V pondělí 3. března je to dvacet let, co umřel Karel Kryl. V neděli 2. března 2014 za něj otec Prokop z břevnovského kláštera sloužil zádušní mši a z politiků téhle země, která Krylovi vděčí za mnoho, přišel jen předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek. Za což mu osobně děkuji. Ostatní politici řešili asi krizi na Krymu, což v jejich případě – předpokládám – znamenalo, najít si konečně na mapě, kde ten Krym vlastně leží… Na Kryla si nevzpomenou, protože jsou lhostejní. A to nejenom ke Karlu Krylovi, nýbrž ke všemu, co je kolem nich a netýká se to prachů, které by mohli nasypat do kapsy. Přesně tohle Karel Kryl jasnozřivě předpovídal ve svých pozdních textech, a přesně tahle vlastnost – ta neobyčejná pažravost politiků, kteří nekoukají nalevo, napravo, do historie, ani nevidí budoucnost, ale jenom žvaní a žvaní, bohužel zakořenila hned na začátku let devadesátých a jistě postrčila (nejen) Karla Kryla do předčasného hrobu.
Seznámil jsem se s Karlem Krylem jako čtrnáctiletý v létě 1968, těsně před rusáckou okupací. Pak jsme si zmizeli a potkali se až v lednu 1983, krátce po mém výprsku z ČSSR, v kantýně Radia Svobodná Evropa v Mnichově. Po týdnu intenzivního žvanění mi můj otec tehdy poradil, že jestli bych se někdy chtěl ucházet o nějaký druh spolupráce se „Svobodkou“, pak bych neměl celé dny sedět s Karlem u piva v kantýně, ale něco psát… On totiž Karel (což já tehdy nevěděl) dostal shodou okolností „pevné místo“ v RSE jen pár dní před tím naším lednovým setkáním, takže už mohl pracovat přímo z hospody… Jo, Kantýna byla jeho „první“ kancelář, v té regulérní mnoho nepobýval…
Byl to geniální básník. Uměl zrýmovat, abych tak řekl, „kámen s cihlou“, jako třeba Nezval. Byl to normální kytarista, žádný Paco de Lucia, ale v pohodě. Byl to dobrý, věrný a obětavý kamarád. To jistě může dosvědčit všech 6.549.358 jeho věrných kamarádů, co se tu po listopadu 1989 najednou objevili. Já o tom podávám svědectví též: když jsem byl u něj poprvé na návštěvě v Mnichově doma, zeptal se mě, co rád piji. Já samozřejmě jako chamtivý idiot řekl, že whisky, protože té jsem před emigrací v ČSSR mnoho nevypil. Kryl na to řekl, že tohle zrovna on nepije, ale tady že mám padesát marek a ať si skočím za roh do krámu a koupím si tam Chivas Regal, lepší tam asi mít nebudou… Tak jsem šel za roh a koupil si Chivas Regal a mohu říct, že je to slušná kořka. Od té doby tam, v Karlově domácím baru, tahle flaška (ne tamta, ten druh) pro mě pořád stála. Občas řekl třeba: „Byla u mě návštěva vypila “Ti“ tu whisky, tak jí musím odpoledne doplnit.“ Tak tomu já říkám – kamarád.
Když mi před dvaceti lety jiný už mrtvý kamarád Karel Moudrý řekl, že umřel Karel Kryl, považoval jsem to za nějaký nejapný Krylův žert. Fakt! Až když se ta zpráva potvrdila, vzpomněl jsem si, že jsem sám byl jednou svědkem toho, jak se Karel sesunul (právě v té radiové kantýně) pod stůl neopilý. Z toho omdlení se rychle vzpamatoval, šel pak nějakou kontrolu a samozřejmě, že mu nic nebylo… Jo, jasně, jen do té chvíle, než mu puklo srdce. Vzpomínám na Tebe, kamaráde…
