Ještě v těchto chvílích zajisté čerpají příjemnou náladu z divadelního zážitku ti lidé, kteří zaplnili v úterý 11. února celý velký sál Domu kultury Střelnice v Rumburku. Zážitek to byl beze sporu, neboť k nám přijela známá Barbora Hrzánová s tříhodinovou (jako vážně!) hrou Hrdý Budžes.
Kultury chtiví lidé ztichnou a divadlo začíná. Zanedlouho se na podiu rýsuje stín jménem Helena Součková neboli Hrzánová. Stačí vidět pouhý pohyb její siluety a v sále se již rozeznívá smích. Na pódiu se zároveň objevují další dva herci, kteří dávají celé hře šmrnc už jen tím, že jsou o dvě hlavy větší než žačka základní školy Helenka.
Celý děj je zasazen do doby husákovské normalizace. Na podiu svítí červené hvězdy, sem tam nám hrají písně typu ,,Krásný úděl máte dnes, kráčet k zítřku, žít a kvést.“ a Helenka nám vypráví, jak by strašně ráda chodila do Jiskřiček, odhaluje záhadu s partyzány, sděluje své názory na komunisty, svěřuje se nám se svými tajemstvími a také jejími NEMILÝMI VĚCMI, které ji každý den potkávají.
Přestože je příběh založen hlavně na vyprávění toho, co vše se přihodilo, a informací se nám tedy dostává opravdu hodně, přechod mezi scénami je zvládnut dobře. Krátký, nenápadný, ale pořád najisto srozumitelný. A smíchu též není vůbec málo. Hrzánová a její herecké já se bezprostředně vžívá do role malé holky, která řekne vše tak, jak se její mladá hlava DOMNÍVÁ. Přidá k tomu jeden úšklebek, jeden pohyb a každá tvář v sále se minimálně pousměje. JE-NOM-ŽE! Za působivým vtipem se uvnitř mnohdy skrývá smutek a zoufalost z tehdejší doby, ono se to vlastně skrýt ani nedá. Část, ve které satira sahá dle mého do extrému, se týká koncentračních táborů, kdy si Helena nemůže vysvětlit, že její příbuzní byli spáleni za živa v pecích. Tam přichází otázka, zda je vůbec možné se o těchto věcech bavit s takovým humorem, jako po zbytek celého divadla.
Po třech hodinách i s krátkou přestávkou přichází opravdu zasloužený potlesk. Tak velké ovace jsem viděla naposledy na koncertě Jarka Nohavici v Jablonci. Jak se dalo zaslechnout z mnoha stran publika, v postavě Heleny Součkové se vidělo nemalé množství lidí. Myslím, že spousta z nich si vzpomněla na barevné fixy, po kterých toužili stejně jako Helena. Na vlastní uši jsem odposlouchala ,,Jé, ty Jiskřičky, to si pamatuju! A všechny ty písničky znám nazpaměť, ty jsme zpívali taky!“
A kdo nebyl, o něco přišel! Jak řekla postarší paní u šaten: ,,Zdena teda vo něco přišla!“
(Jelikož tentokráte byla návštěva divadla výběžkem.eu znásobena, přidávám za sebe ještě klasické hodnocení. Tomuto kousku uděluji devět z deseti možných bodů. Božské provedení, ovace ve stoje. Bravo. Ondřej Obergruber)
Přítomen také fotograf Jakub Trmal:
