V pondělí 27. ledna 1945 obsadily sovětské jednotky komplex koncentračních táborů Osvětim-Březinka. Ani otrlí frontoví bojovníci, kteří museli prožít a přežít nesmírné hrůzy války, nemohli uvěřit vlastním očím. Co jim nešlo pochopit, byl otřesný pohled na zubožené, zbídačené lidské trosky, na oběti nacistické vyhlazovací mašinérie, přičemž Auschwitz-Birkenau byl jen jedním z mnoha koncentračních lágrů, určených k vyhlazení nepřátel nacismu, hlavně Židů. Na paměť obětí tohoto nevídaného a zrůdného „výkonu“ nacistické mašinérie byl 27. leden vyhlášen „Mezinárodním dnem památky obětí holokaustu“. Je v tom trochu té osudové ironie. Tvůrci názvu „holokaust“ jaksi nepobrali v úvahu, že původní význam slova vycházejícího z řečtiny (holos= celý a kaustos=spálený) označuje druh náboženské oběti, při které je ovšem spáleno zvíře. Samotní Židé, kteří odmítají brát vyvraždění šesti miliónů svých lidí, jinak řečeno dvou třetin tehdejší židovské populace, jako náboženskou oběť (o zvěři ani nemluvě), proto používají pro vyhlazovací běsnění nacistů výraz „šoa“.
Můj dědeček Bedřich Schulz, novinář, byl jedním z těch miliónů. Zemřel v polovině ledna 1945 v koncentračním táboře Kaufering, což byl takový malý odkládací tábor, jakási pobočka velkého lágru v Dachau. Když jsem byl začátkem osmdesátých let minulého století vyprsknut do exilu, vzali mě jednou zjara 1983 otec Milan a jeho žena Jana na sobotní procházku lesem. Víte, Mnichov je obklopen krásnými lesy. Tak jsme někam jeli, pak vystoupili, krásně se prošli nádherným jarně prosluněným a provoněným lesem, až jsme došli na takovou malebnou mýtinku. Prostě najednou plácek uprostřed lesa. Ptáčci štěbetali, hmyz bzučel, vánek vanul, skoro kýč jak z nějaké „disney-ovky“. Otec nenápadně řekl: „To je hezký, co?“ A já na to naivně: „No, teda! Nádhera!“ A otec: „No, tady stál ten tábor. Tady zemřel můj otec, tvůj děda.“ Tak jsem se tam chvilku klepal, ale otec to zasekl: „Vždyť je to tu hezký…“ Zní to možná přehnaně drsně, ale já to tak neberu. Smutek i smích jsou vedle sebe setinu vteřiny…
Tak takhle to měl otec s pietou a touhle partou… Před týdnem vlastně náhle zemřel a já se obávám, že mi potrvá nějakou dobu, než svedu moudře žertovat…
