Tak jsem právě dočetl další z úlovků regionální literatury, knihu nakladatelství Svět křídel od sokolovského učitele českého jazyka a dějepisu Vladimíra Bružeňáka Květen bez šeříků – Konec 2. světové války na Sokolovsku a v jeho nejbližším okolí. Prostě je to tak. Patřím ke generaci, která sem tam slýchávala, že někde u Chebu, u Ypsilonky, stojí poslední mohykán, památník, k němuž se neradno přibližovat z důvodu zachování čistého kádrového profilu. A po listopadu 1989 jsem pro změnu zažil velkolepé slavnosti v Plzni, na které ještě zpoza velké louže stačila přijet řada pamětníků…
Jenže v tom je trochu problém – jak naznačuje i v titulku citovaná píseň, pro řadu lidí se osvobozování naší republiky jinou než Rudou armádou smrsklo na Plzeň. Ale těch měst a míst bylo mnohem víc. Tato kniha, jak název naznačuje, se zabývá posledními dny války na Sokolovsku, ale zmiňuje třeba i Chebsko či Karlovarsko. A také v širších souvislostech seznamuje s jednou z nejslavnějších amerických jednotek, která tady ukončila své vítězné tažení Evropou – 1. pěší divize Big Red One. Režisér stejnojmenného filmu právě tady začínal se svou filmařskou kariérou.
K tomu nejdůležitějšímu, co v knize zazní, patří fakt, že pro místní obyvatelstvo se vlastně nejednalo o osvobození. Vždyť právě tyto oblasti patřily k těm, které se nejsilněji podíleli na rozbití předválečné republiky, takže vojáky většinou nevítaly jásající davy. A našli se fanatici, kteří byli schopni ještě v posledních hodinách střílet po tancích pancéřové pěsti…
Kniha na 192 stranách pečlivě mapuje takřka hodinu po hodině, kilometr po kilometru, jméno po jménu události až do odchodu americké armády z našeho území. S využitím mnoha archivních (i zámořských) materiálů s bohatou obrazovou dokumentací podává přehled, co a jak se tady odehrávalo, včetně překvapivých informací o konfliktech s Rudou armádou na demarkační linii.
K tomu nejzajímavějšímu a nejnadčasovějšímu jsem si zařadil úryvek ze vzpomínek již zmíněného režiséra Samuela Fullera (strana 143): „Kapitán Richmond … chtěl vědět, jak sakra tihle všichni lidé mohli žít své každodenní životy v těsné blízkosti tábora, kde se denně umíralo. Každý z nich přísahal, že neměli ani ponětí o tom, co se v táboře děje. Mnozí tvrdili, že byli proti Hitlerovi. Kapitán Richmond byl zhnusen. Tohle už slyšel. V severní Africe byli všichni Arabové antifašisty, všichni Francouzi byli v odboji, všichni Sicilané nenáviděli Mussoliniho, Belgičané Hitlera a žádný Němec nebyl členem NSDAP.“ Jak se ta historie opakuje a všechno je stále stejné…
Škoda, že zatím nevím o stejně podrobné knize o událostech tady u nás, ve Výběžku. Vždyť teprve nedávno jsem s překvapením vyslechl, že s výjimkou Varnsdorfu to tady „měla na starost“ polská armáda.
