Dneska musím pochválit Pana Ředitele. Slibuji si od toho, že dostanu přidáno na platu, potom taky asi služební mobil, diety a autovné za cestování po i za hranice Výběžku; příplatek za starobu; příplatek za loajalitu a prémii za to, že vůbec jsem…
Zde ta pochvala: Panu Řediteli se podařilo přitáhnout do restauračního zařízení Club ve Velkém Šenově fotografickou celebritu (proč to nenapsat, když je to pravda, že?), takto slovy Jana Šibíka. Stalo se to celkem nenápadně, při příležitosti vernisáže některých „denních prací“ páně Šibíka.
Kdo by si myslel, že je to brnkačka, když si jeden usmyslí vyfotit každý den fotku, tak – není. Protože, když jste Pan Šibík, reportážní fotograf, musí ta fotka splňovat „vaše“ (značně náročná, až přísná) pravidla. A tak bylo s vernisáží spojeno i velezajímavé vyprávění pana Šibíka o tom, jak si na sebe vymyslel past (přímo tedy „fotopast“). Přišlo mu ondy totiž na mysl, že když zrovna někde nefotí nějakou katastrofu, nebo válku, nebo tak nějak, tak foťák odloží. Aby se (říkal on) neflákal, dal si za úkol udělat každý den jednu reportážní fotku. Jak to dopadá, neb to dělá někdy od září loňského roku, se podívejte na www.sibik.cz. A vyprávěl též, jak jsou to někdy „hoňky“ najít ve městě (Praha), které důvěrně znáte, motiv natolik zajímavý a s takovou výpovědní hodnotou, že to pak (když jste pan Šibík) můžete zveřejnit.
Jeho vyprávění o fotografickém životě bylo zajímavé, skromné a po 25ti letech prací hlavně ve vypjatých, přímo krizových situacích, i – řekl bych – filosoficky poučené. Jen jsem čuměl!
Bizardní na té vernisáži bylo to, že tahle vlastně velká kulturní událost probíhala jaksi menšinově na pozadí lidové veselice dospělých i dětských cyklistů. Takže se „authorské“ vyprávění pana Šibíka o fotografování života a umírání HIV pozitivních lidí v Oděse, nebo o osudech afghánských dětí, které sbírají hračky napěchované trhavinou, mísilo s výkřiky DJ Fantastica, který lákal obecenstvo a účastníky cykloakce („AuthorCup“) na losování tomboly. Přítomen byl též a hlasitě se nepatřičnými glosami besedy s panem Šibíkem účastnil – pravděpodobně – nějaký místní inventář hospody. Kdybych byl Hrabal, hned mám povídku…
Nicméně – já si ty chvíle krásně užil a vnitřně jsem se tetelil, jak je ve Výběžku krásně, zvlášť když k nám někdo přiveze kus toho „velkého světa“, co ho máme všude za humny.
A abych nezapomněl i na konci (jde mi o ty prachy) – ještě jednou díky Markovi Doušovi za to, jak to pěkně zařídil!
