Damašek, froté a mouka

V sobotu 18. ledna 2014 jsem využil další nabídku o.p.s. České Švýcarsko a vyrazil na exkurzi s názvem Putování za tradičními řemesly regionu (do Němec). Tentokrát šlo o akci čistě zahraniční, na programu byly komentované prohlídky muzea damašku a froté v Groβschönau a mlynářského muzea s expozicí lidové tvorby ve Waltersdorfu. Odjezd tradičně z Krásné Lípy od Domu Českého Švýcarska, kde nastupovalo obvyklé „tvrdé jádro“, většina výletníků pak nastupovala v RBK u (bývalého) Bytexu. Pak už jen cesta kousíček za hranice.

Kolem první muzea jsem prošel už mnohokrát, v jeho blízkosti se podél řeky koná každoroční vánoční trh v Groβschönau. Jenže tím, že německy neumím ani žblebtnout, nikdy jsem si netroufl dovnitř. Odbornému výkladu o proplétání nití jsem měl problémy porozumět ve výborném českém překladu, natož kdyby se na mě snažil někdo mluvit německy…

A že těch informací se valilo víc než dost, a času se dostávalo málo. Pokud sem někdy vyrazíte, mějte sebou někoho, kdo německy umí hodně dobře a počítejte s dlouhou prohlídkou – my vlastně stihli „jen“ povídání a ukázky v přízemí u funkčních stavů a zrychlenou prohlídku v patře, kde jsou vystaveny neuvěřitelné věci a část expozice je věnována i historické bytové kultuře a významným osobnostem regionu, na modernější část s předváděcí dílnou se bohužel nedostalo.

Alespoň heslovitě – v „Měděném domě“ se bydlelo i vyrábělo, od běžného tkaní se postupně přešlo na výrobu damašku (výroba běžela od roku 1666 do roku 1933), který měl odbyt po celé Evropě a zákazníky mezi šlechtou, královskými i císařskými dvory či církevními hodnostáři. Muzeum, vzniklé již 1905, je v budově od roku 1946, a pokud jsem pochopil, všechny stroje jsou plně funkční (včetně damaškového stavu z roku 1835). Až při výkladu o utajování složitostí výroby a výhodách, poskytovaných místním výrobcům saským kurfiřtem, člověk začne chápat výstavnost místních stavení…

Bohužel jsme se museli utrhnou předčasně a pokračovali do dalšího muzea, umístěného ve Waltersdorfu v budově bývalého mlýna. Podle „české“ verze letáčku se Lidovědné a mlýnské muzeum nachází v nejstarším z obecních mlýnů (v obci jich bylo několik), který kromě mletí obilí sloužil i jako pilařský závod a byl poháněn dvěma koly o průměru cca 7 metrů. Obilí se tady po požáru 1911 přestalo zpracovávat a v roce 1955 byla zastavena i přetrvávající pila a šrotovník. O rok později se v budově otevřelo muzeum, v němž mlynářskou expozici doplňuje ukázka zemědělské techniky, tkalcovské stroje, unikátní hornolužický selský nábytek z Herrnhutu,něco o historii obce i okolí či třeba ve sklepě umístěný původní (a funkční) hodinový kostelní stroj.

Je to taková pestrá všehochuť, jako kdyby se člověk ocitl na dnes již neexistující půdě, kam se léta odkládalo vše už náhle nepotřebné. Kostitřas, kočárek, sáňky rohačky, staré lyžáky, forma na perníčky, lisovač cigár, máselnice, šrotovník, kožená hasičská vědra na vodu… Já ještě alespoň některé z těch věcí pamatuji v běžném vesnickém užívání, ale pár let za mnou už asi někteří těžko přetěžko identifikují původní určení. Naštěstí právě od toho tu máme takováhle muzea. Kéž by jich bylo víc i na naší straně hranice.

Obrazem ve dvou částech, každé muzeum samostatně na fotkách i v pohybu –

Deutsches Damast- und Frottiermuseum Großschönau