Před delším časem se v nabídce NIPOSu (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu) objevil záslužný a vzácný titul Tanec jako záliba. Kniha je datována rokem 2021, křest proběhl v půli roku 2022.
Tu knihu mám přečtenou už dlouho, velmi dlouho. A překládám ji z jednoho kouta do druhého. Ono totiž není úplně jednoduché nějak uchopit titul o lidech, které jsem částečně znal osobně, titul, v němž je na několika fotografiích manželka. A jestlipak by dnes ještě Elvíra a Jiří přiznali, jak spali u nás v kuchyni na podlaze při znovuobnovování varnsdorfské taneční tradice?
Mezitím už došlo dokonce na druhé vydání a dokonce i na pokračování!
Anotace:
Monografie je jedním z výstupů dlouhodobého výzkumného projektu Živá minulost scénického tance (2015–2023). Zabývá se amatérským hnutím scénického tance v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v období druhé poloviny 20. století. Vytěžuje nejen archivní a dobové materiály, ale také orální paměť přímých účastníků tohoto hnutí. Jde o první ucelené zpracování fenoménu amatérského scénického tance u nás.
Publikace vznikla na základě institucionální podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace poskytované Ministerstvem kultury.
Možná je to přehnané, ale pro mne jde o žánrový protipól nebo možná spíš doplnění obdobně vzniklé a koncipované knihy Tíha a beztíže folkloru. Protože zatímco folklor se dokázal protlačit do mediálního prostoru jako nositel lidové tradice (viz zmíněná kniha), scénický tanec měl zcela jinou pozici. Pokud nešlo o klasický balet, Bolšoj těátr a východní vzory, pak to byla zábava buržoazie, vliv prohnilého kapitalismu a mnohdy i závadná hudba. Přesto se postupně i tenhle druh tancování prosazoval a objevila se v něm dlouhá řada osobností, které by nejspíš byly za rebely i v současnosti. Jaký to šok, když v Klicperáku jako doprovod v 80. letech 20. století zněly skladby Pink Floyd, Yes nebo EL&P!
Kniha je obsahově obdobná, jako výše zmíněný folklór (jak taky vlastně jinak). Teoretický úvod, seznámení s projektem a prováděným výzkumem. Historie scénického tance (s odvolávkami na folklor) a pak šířeji o souborech, osobnostech, tvorbě a vystoupeních (přehlídkách – těm je pak věnována samostatná rozsáhlá část knihy). Oproti knize o folkloru tu dostalo mnohem víc místa seznámení s alespoň některými osobnostmi – nejen obsáhlé curriculum vitae, ale i osobní zpovědi. Eva Blažíčková, Jiří Rebec, Josef Prouza za tvůrce, Zdenka Podhrázká, Dana Ždímalová, Elmarita Divíšková, Jiřina Mlíkovská za oblast přehlídek. A kolik by jich mohlo být dalších!
Text, prokládaný výstupy dotazníkových šetření, je doplněn řadou fotografií, mnohdy víc než unikátních.
Chce se mi říct konečně, i když skoro na poslední chvíli… Byť jde o titul pro poměrně úzkou zájmovou skupinu (a to ještě předpokládám, že řada těch, ke kterým by se měla dostat, ani neví o její existenci), zaplať pánbů, že existuje. A ta poslední chvíle? I když jde o relativně nedávnou dobu, pamětníci ubývají. Naštěstí autoři stihli mnohá vyzpovídat právě včas… Kdo z těch, co se dnes kolem tancování motají, pamatuje Taneční listy nebo Taneční rozhledy?
