To vám bylo takhle ve středu. Skoro nikdy nenabízím svobodně a dobrovolně, že pojedu se ženou na nákupy. Leda bych něco chtěl, ale já nic nechci, protože už všechno mám. Nicméně jsem nabídl Nice, že s ní pojedu na nákupy. Tady za roh, za hranice, který vlastně už nejsou. No, samozřejmě jsme v „muňkárně“ (nevím, kdo ten název v rodině vymyslel, ani co to znamená, ale mají tam bambilión věcí levnějších než zákon dovoluje) zapomněli koupit italský těstoviny, který se vyznačují tím, že jsou fakt levný, neb nemají na sobě německy napsáno, že jsou špagety nebo makaróny, atd. Tak ty jsme právě nekoupili… Naproti v Kauflandu jsme pořídili, co pořídit bylo třeba a protože jsem nezlobil, poslala mě Nika pro basičku „Franziskaner-ů“. Jo, byly tam ve výši ramen. Tak jsem vzal za tu horní basičku a teprve ve chvíli, kdy už letěla, jsem si všimnul, že ta spodnější basička není úplně plná, takže neseděla pevně na zadku, nýbrž klouzla. To byla ale bomba! Sice se rozfláklo jen asi pět šest lahváčů, za to ovšem těch hodně pěnivých „weissbierů“, takže to byla řacha, jak z kanónu. A v zaplněném Kauflandu pojednou kolem mne – tiško myško a v okruhu dvaceti metrů ani noha! Jen z povzdálí vykukovala nějaká babka spoza reklamy na zubní pastu… Chvíli jsme se tam točil a máchal rukama, jako že ať mě zahlídne ochranka v kamerách a ono taky jo! Za chvíli se doplížil takový mládenec, já mu nahlásil, že jsem ten „škůdce“ a co jsem dlužen? Nic, pravil a otráveně zahovořil něco o tom, že jde shánět nějakého robota. Tak to by mi tedy prošlo… Po návratu ovšem zjištěna mimořádná událost ( „fejsbůčkaři“ to asi už viděli). Heather, zvaná Míma, provedla chirurgickou operaci, při níž byl odstraněn celý jeden podélný šev na designerském úkazu, zvaném „Fatboy“. Takový velký pytel naplněný čímsi, na který žuchnete a ono se to vytvaruje podle vašich zadečků, atd. Sedět se na tom moc nedá, já z toho vždycky sjel nebo nějak jinak nedůstojně buchnul. Tak to měla psiska (pardon!) jako extra pěkný, teplý, tvarovatelný pelíšek. Ne však dále! Jak to Míma kuchla, tak se ten vnitřek – nikomu nepřeji, aby ho v životě zahlédnul – vyvalil do ateliéru a vytvořil jednak souvislý povrch, druhak duny. Bylo to jako po vánici. Ty mrňavé kuličky, na které se stačí jenom podívat a už se začínají vznášet a poletovat, byly všude. Mímu jsem odnesl v zubech (rukama) za flígr (za kůži na krku) na chodbu, jednu jí fláknul a šel do svých komnat zemřít. Nika to za dvě hodiny uklidnila a uklidila. Příhodu s kuchnutým Fatboyem jsme pověsili na Facebook a nejlepší komentář zde zveřejňuji: „Fat Boy Slim!“
