V úterý 5. prosince 2023 se diváci po několika odkladech ve varnsdorfském Městském divadle dočkali představení Hadry, kosti, kůže z repertoáru Švandova divadla.
Představení nelehké, ale báječné. Počínaje symbolickou scénou (kvůli které jsem tentokráte nezasedl v lóži, ale čelně) a nekonče náročnými dialogy, vytvořenými zhusta citací obou hlavních postav – Jana Wericha a Vladimíra Holana. Představení nutící po jeho skončení ověřovat, kolik reality a kolik fabulace v něm je. Představení ukazující, že nikdo nemá jen jednu tvář. Že takřka národní hrdina – symbol moudra může být zároveň nejen spasitel a samaritán, ale taky hulvát a egoista. Že velkou poetickou duší mohou zmítat neuvěřitelní běsi. Že je těžké snažit se pomáhat někomu, kdo pomoc nechce, že je těžké přijmout pomoc někoho, koho nemůžeme vystát. Že se můžeme jakkoli snažit vzlétnout, když svět kolem je klecí, důkladně každého přečnívajícího srážející k zemi. Že přes odpor a nesnášenlivost k režimu je příliš snadné se ušpinit. Je člověk doma víc tam, kde v dětství hrál kuličky, nebo kde si může pověsit klobouk? Je smích opravdu všechno, co je třeba k životu? Každá věta, každé slovo přes své „stáří“ promlouvá k současnosti, až člověka zebe. A to nejen v případě ruské rozpínavosti.
