Nakladatelství Mystery Press postupně plní slib: vydat kompletní sérii detektivek Jaroslava Velinského, v nichž hlavním hrdinou je bezděčný detektiv Ota Fink.
Tentokrát to je detektivka s názvem Velice dlouhé schody. Po velkolepém sběratelském vydání souboru Případy Augustina Velikého je to další významný počin tohoto aktivního nakladatelství, jež kromě obsahu dbá také na exkluzivní vzhled svých knih a přehlednou grafickou úpravu. Díky tomu se knihy vydané Mystery Press čtou velice dobře. I nejnovější svazek láká již svou obálkou laděnou do temné fialové noční atmosféry.
Jaroslav Velinský: Velice dlouhé schody. Mystery Press 2023. Obálka: Jaromír 99. 304 stran. ISBN: 978-80-7588-502-9
Soustružník Ota Fink se počátkem léta roku 1960 přinatrefil k řešení dalšího případu. Kolega z fabriky n. p. Pragokov ho totiž požádal, aby číšníkovi Štechrovi z restaurace U Haranta z Polžic pomohl najít manželku Marii. Ta před několika týdny zmizela blízko jejich bydliště u Dlouhých schodů. Zprvu se zdálo, že půjde spíš o případ nevěry. Bezděčný detektiv Fink zjistil, že právě tady, na rozhraní Vinohrad, Vršovic a Nuslí, byla naposledy viděna nejen Marie, ale také fotbalový reprezentant Konvický hrající za Rudou hvězdu. Vyjeví se další podivné okolnosti, a navíc je na zahradě domu nedaleko schodiště nalezena zakopaná lidská hlava. Ta sice se zmizením Marie nijak nesouvisí, ale jisté je, že v okolí řádí surový vrah. Objevuje se také zadumaný dlouhán, tajemný „fantom“ Dlouhých schodů, který možná něco podstatného ví, dokonce může být i hledaným vrahem.
Pro odpověď na otázku, zda Ota Fink dokáže vyřešit případ záhadných zmizení a zároveň zbavit podezření z vraždy krásnou Barboru Konvickou je třeba dočíst Velinského román Velice dlouhé schody až do konce. Jediné, co v této chvíli mohu s jistotou prozradit, je fakt, že i v tomto případě na čtenáře čeká napínavá četba, svižně psaná jazykem, v němž je zachycena atmosféra šedesátých let minulého století.
Navíc je kniha vybavena závěrečnou poznámkou z pera Frederika Velinského, v níž se mimo jiné dozvíte, že románové schody ve skutečnosti existovaly jen ve spisovatelově fantazii. A taky to, že Velinský zřejmě jako první veřejně v této knize použil vtip, kdy obrozenečtí spisovatelé a buditelé Hanka a Linda, původci padělaných Rukopisů, byli považováni za dívky.
Nemohu opomenout čtenářské ohlasy a tradičně nahlédnu do internetového portálu Databáze knih. Vzhledem k tomu, že tato Velinského kniha již před léty vyšla, je zde poměrně hodně komentářů a celkové hodnocení se zastavilo na skvělých 92 % od 53 čtenářů. Nejnovější komentář z letošního října reaguje zřejmě již nové vydání v Mystery Press a je z pera čtenáře píšícího pod nickem „sadlo“: „Jedna z nejlepších českých detektivek.“
Pro obsáhlejší a velmi výstižné hodnocení se vrátím do roku 2019. Tehdy je napsal čtenář „Trudoš“, jehož hodnocení s radostí podepisuji nejen já, ale učinilo tak rovněž čtyřicet jiných čtenářů souhlasným palcem: „Přečteno jedním dechem, až jsem si u toho připadal jak Zátopek v Helsinkách. Jedna z věcí, které na Jaroslavu Velinském obdivuji, je jeho přirozená práce s češtinou, která z ní dělá neuvěřitelně tvárný prostředek k vyjádření. Vlastě ani nepotřebuji zápletku, stačí mi jen užívat si slovních obratů a větných spojení. Přitom se drží ve srozumitelné lidské rovině, kdy se člověk nemusí probírat významy květnatých metafor, aby rozkryl jádro myšlenky. Zkrátka soustružník v životě i literatuře. Velice dlouhé schody mají jednoduchou osnovu, která graduje pozvolna, ale o to dramatičtější má finále. Autor tentokrát opracovává motiv sériového vraha, obloukem se však vyhýbá zavedeným klišé anglo-amerických thrillerů a děsivě věrohodně jej umisťuje do pražských uliček. Jestli vám však v mysli automaticky naskočil ruch velkoměsta, s klidem jej můžete vypustit. Tohle není Kriminálka Anděl, ale poctivá detektivka ve vilovém prostředí. Včetně takřka hororového závěru, který mě dodnes straší ve snech.“
Kdo má rád české detektivky a tohoto Velinského ještě nečetl, neměl by ani chvilku váhat.
A dobrá zpráva na závěr: Mystery Press na rok 2024 připravuje další dva romány s Otou Finkem v hlavní roli: Volání odnikud a Cesta pro vraha.
Pro www.výběžek.eu připravil Milan Hrabal
UKÁZKA Z KNIHY
Před tejdnem jsem se vrátil z vojenskýho cvičení.
Byl jsem otrávenej jak šváb, zkoumal jsem roztodivný záhyby vlastní duše a bylo mi naprosto jedno, jestli je ta ženská kus, nebo není. Ostatní chlapi v soustružně zřejmě na svý duše kašlali zvejška a zdálo se, že je i s mistrem Mrákotou upíšou tý Konvický, co nastoupila v mistrovně za soudružku Čírkovou, provdanou Homolovou, která šla minulej tejden na mateřskou.
Když toho červnovýho pondělního dopoledne odhoukali svačinu, Konvická seděla v Mrákotový zasklený boudě teprv tři hodiny. Všechno, co mělo v soustružně nohy, šlo za tu dobu třikrát do výdejny, dvakrát na záchod a aspoň jednou do brusírny, kam se musí kolem mistrovny doleva nebo doprava, a protřelej světák Fanda Kelner, z nás vyučenejch služebně nejstarší, dokonce měl nutný jednání přímo u mistra.
O svačině se všichni se svejma jogurtama, houskama, hrnkama s gulášovejma polívkama a partyzánkama nastěhovali k mašině vzdělance Letenskýho a vedli tam řeči, protože Letenský prej měl Konvickou znát, aspoň se o tom v dílně šuškalo už minulej tejden – a to ještě nikdo nevěděl, jak ta nová ženská vypadá.
„Každá ženská holt ňák vypadá,“ řekl jsem Oldovi Nývltovi, kterej točil na vedlejší mašině litinu a měl od ní úžasně černej čumák kromě bílejch brejlí. „Není o nic hezčí než tvoje Anča, blboune.“
„Proto jsem taky nešel na tu desítiminutovku k Letenskýmu,“ na to Olda. „Ale stejně, vole.“
Pošilhával k mistrovně a svačil přitom dva krajíce chleba, mezi kterejma měl tlustej plátek domácí sekaný. Přikusoval k tomu časný rajský jablíčko od Nývltů ze skleníku; jak z toho rajčete tekla šťáva, dělalo mu to klikatý bledý cestičky na černý bradě.
Oženil se loni na podzim a nový desítiletí zahájil tím, že se stal oteckem holčičích dvojčat Aničky a Olinky. Mladá paní Nývltová byla taková růžovoučká cukrová panenka, jako by ji zrovna přivezli šestikoňskou ekvipáží z Versajles, a kvůli dvojčatům musela nechat študování na střední ekonomický škole.
Zato Konvická nebyla ani trochu panenka, natožpak cukrová; byla to vysoká nohatá blondýna opálená dohněda a mezi těma napudrovanejma kašpárkama ve Versajles by se vyjímala asi jako Dejah Thoris, princezna z Marsu.
„Vole, ta nám tady zvedne morálku,“ zahuhňal Olda s chlebem v hubě. „Takováhle ženská je sem do dílny, vole, hotová destrukce, vole.“
„Co holky?“ já na to.
„Který?“
„Tvoje, ty máku.“
„Jo tak… no, fajn. To víš, sem tam to… a tak.“
Udělal jsem „hm“ a loknul si mlíka.
Olda vycucával další rajče a čučel na mistrovnu. Já ne. K ženskejm jsem právě zaujal vyhraněný stanovisko. V neděli jsem vyrazil na Barrandov za jistou známou cukrářkou, kterou jsem skrz to cvičení tři neděle neviděl, a načapal jsem tam chlápka s knírkem, jak se úslužně hemží v krámě za pultem. Jitka mě sice usadila ke stolečku a přinesla mi kafe s větrníkem, ale jak se ke mně nakláněla, zašeptala: „Ty, Oto, on je fajn, a ještě k tomu od fochu. A ty by sis mě stejně nevzal.“
Sněd jsem větrník, vypil kafe, šel to zaplatit k pultu a kníratýmu cukráři jsem přitom řek: „Buď na ni hodnej, nebo dostaneš do držky.“
No dobrá, moh jsem si za to sám. A za toho zatracenýho Kasiďáka nejspíš taky. Trampskou kámošku House jsem přehlížel už pár let, ačkoli mi jednou zachránila život, když sejmula šutrákem z praku pistolníka, kterej mi zrovna mířil na pupek, zatímco já byl strachy tuhej.
Dostala od něj přitom pecku do stehna, ale jizvu tam prej má docela nepatrnou, což je známo akorát z doslechu, jelikož holka House svoje čundrácký roury na veřejnosti zásadně neodkládala ani před tím, než tu pecku koupila. Moh jsem se s ní vidět třeba jednou za půl roku, a stejně jsem pořád byl její jedinej milovanej Biggles; tím pádem jsem si na to zvyk a teď mi nešlo na rozum, co mi řek minulej tejden Olda – že prej House sbalil nějakej Kasidy z party, co si říkala Argusova legie a občas se objevila na slezině U Dvou stehen. Byli to kovbojíčkové, ale protože jim to zpívalo a kromě dvou kytar s sebou tahali i mandolínu, jakžtakž je na slezině snášel i Džimák z Jukónu, jinak náramně háklivej i na Oldovo věčný vole. A kterej že to je, ten Kasiďák, tážu se. Ten s tím, vole, džipsónem.
Pokud jsem si pamatoval, byl to blonďáček s patkou, která mu padala přes oko, s frňákem trochu moc nahoru a drzejma očima, na první pohled protivnej jak noc; ale zpívat uměl a na tu svou tmavočervenou kytaru taky vyváděl náramný kousky.
Dalo by se říct, že jsem vybíral, až jsem přebral; jenže já to zkrátka viděl jinak – kdo na mým místě taky ne –, ale protože jsem se snažil bejt spravedlivej aspoň v mezích možností, šťoural jsem se v těch výše zmíněnejch záhybech vlastní duše a nějaká Konvická si pro mě za mě mohla trhnout nohou.
„Večír je slezina,“ vyrušil mě Olda Nývlt.
Moh jsem mu říct, že ke Dvoum stehnům na slezinu už v životě nepáchnu – aspoň dokud tam bude chodit House s Kasiďákem? Že mě ta holka tajně a nezištně miluje, totiž věděl každej, ale o mým vztahu k ní nevěděl nikdo; hele – dokonce ani já ne.
„Asi nebudu mít čas,“ zahuhlal jsem ponuře. „V televizi je ňákej biograf a naši chtěj, abych se s nima na to koukal.“
„Ty stárneš, vole.“
„A ty ne?“
Olda mi hodil bubáka od rajskýho pod mašinu.
„No jo, vole. Tak zas na to.“
Ani jsem si nevšim, že houkali.
