Jak tak člověk chodí na zastupitelstva nějaký pátek, okorá a vlastně všechno mu připadá tak trochu normální. Požádal jsme tedy kolegu Ondru Obergrubera, který si to dal poprvé, aby sepsal, jak na něj schůze vedení města působila. Děkuju mu za to, že se jednání zúčastnil a že potom zformuloval svůj zážitek. Tady je: Na škole máme studentský parlament. Kdyby fungoval stejným způsobem, jako městské zastupitelstvo v Rumburku, bylo by lepší ho zrušit. Na co zbytečné instance, kde se jen tlachá o ničem a v tom ničem je ještě obsažena trocha špíny, která má za účel dehonestovat kolegy. Šest hodin takových věcí? Děkuju, nechci.
Přijdete do sálu, kde se tlačí mnohem víc lidí, než kolik je přítomno židliček. Všichni pořád někam odcházejí, nervózně přešlapují nebo vzrušeně hovoří.
Jednání začíná celkem přesně, ale hned na začátku přichází problém, který lze vyřešit snadno, ale je to těžké. Řešení vyžaduje desetiminutovou přestávku a problém zústává. Asi na příště.
Znovu se všichni tlačí ven a zase dovnitř, znovu se rozbíhají hovory. A pak se mluví.
Mluví se dlouho a bezcílně. Připadá mi, že se jen točíme v kruhu. Bezcílně se přehazují informace ze strany na stranu, nikdo ale neví, jaké řešení by si vlastně představoval. Všichni vědí, že to není správně, ale jak to udělat dobře, to už je oříšek. Zastupitelé, na které jsme delegovali právo řídit město, si v průběhu jednání chodí zatelefonovat, jsou očividně nepřipraveni anebo rezignovaní. No co, však ono se to jednou nezblázní.
V sále se střídá dvojice strážníků městské policie, těžko říci jestli na pokyn vedení anebo z vlastní iniciativy…
Občané, kteří přišli řešit své problémy, mají připravený proslov. Když ho pronesou, pan místostarosta, který momentálně řídí schůzi za příspěvek poděkuje a pokračuje se dál. Bez reakce nebo odpovědi. Vždyť co jsou pro takového místostarostu hloupí občané, kteří se myslí, že rozumí politice? Jen odporní švábi.
Minuty ubíhají, nervózních lidí přibývá. Kdo z občanů neuspěje, vidí, že s tímhle kolosem nic nesvede, odchází domů. Židle pro publikum se pomalu vyprazdňují. Tu a tam někdo zoufale zaúpí nebo vykřikne: Je tohle vůbec možné? V tu chvíli je čas na autoritativní „klid“, což pronáší někdo z dua místostarosta – starosta. Ten druhý jmenovaný vypadá, že ho probírané věci moc nezajímají. Nic moc o ničem neví, nezajímá se o to. Jediné, co ho nadchne, je hodnocení městské policie. První věc po několika hodinách.
Místostarosta se rozmlouvá ve chvíli, kdy se jedná o rozpočtu a penězích. V tu chvíli je jasným šéfem on. Místostarostka na druhé straně je zamlká. Víc než to, prakticky nikdy nic neříká a jen mechanicky zvedá ruku, když periferním viděním shledá pohyb po pravoboku. Po šesti hodinách odcházím z městského zastupitelstva s myšlenkou, že mi za chvíli bude osmnáct…
To je naděje. Ani snad ne pro to, že budu něco moct změnit svým hlasem ve volbách nebo nedej bože kandidaturou, ale tím, že od této hranice je povoleno pít alkohol. Po tomhle zastupitelstvu by panák rumu přišel vhod.
