Na sklonku roku 2022 vydala Academia knihu Jiní viktoriáni: Studie o sexualitě a pornografii v Anglii v polovině 19. století.
Anotace udává:
Studie Stevena Marcuse se věnuje autorům, čtenářům i samotným textům viktoriánské literatury o sexualitě šířeji a viktoriánské pornografii úžeji, a nabízí tak ohromující a revoluční pohled na podhoubí viktoriánské kultury. To, jak tato témata viktoriáni vnímali, vzbuzuje překvapení a podiv dodnes – také vlivem toho, jak se naše vnímání viktoriánů samotných neustále mění spolu se stavem současného bádání, jež jim navrací plné historické rozměry. Marcus nejprve zkoumá spisy dr. Williama Actona, jenž představuje „oficiální pohled“ viktoriánské společnosti na sexualitu, a Henryho Spencera Ashbeeho, prvního a nejdůležitějšího bibliografa a badatele v oboru pornografie. Poté se obrací k nejzásadnější práci tohoto druhu z dané doby, k jedenáctisvazkové bezejmenné autobiografii Můj tajný život. Následuje rozbor čtyř viktoriánských pornografických románů – ten vrhá nepřímé, nicméně fascinující světlo na klasická díla viktoriánské literatury – a přehled podivuhodné hojnosti viktoriánských publikací věnovaných sebemrskačství. Knihu zakončuje kapitola nabízející obecnou teorii pornografie coby sociologického jevu. Skvěle napsané dílo, které jako málokteré změnilo celé zkoumání viktoriánského období.
První vydání v originále vyšlo už v roce 1966, druhé, z něhož český překlad vychází, pak 2009. Nicméně nejde o knihu zastaralou, zapšklou – jednak se věnuje historii, jednak je psána poměrně nadčasově.
Pravda, při čtení jsem si přišel tak nějak jako při louskání Dokonalé prázdnoty Stanislawa Lema – pokud neznáte, jde o recenze na neexistující knihy. Protože díla, o nichž autor v této knize píše, která rozebírá a cituje, pro mne vlastně také neexistují – nikdy jsem o nich neslyšel a nejsem si jistý, zda kterékoli z nich lze sehnat a číst. Kdyby je snad někdo chtěl shánět – krom výše citovaných děl jde o tituly Chlípný Turek (1828), Rose Fieldingová aneb oběť chtíče (1876), Milostná dobrodružství chirurgova (1881) a Randiana aneb lechtivé příběhy; zážitky erotického filozofa (1884).
Přesto je vhled do problematiky velmi zajímavý. Kupodivu možná první část, věnující se „odborné“ literatuře o sexualitě, zajímavější. V té druhé, citující z pornografie, srovnávajíc ji se soudobou klasikou a „vážnou“ literaturou, vyvozujíc různé závěry a zobecnění, už to je o chlup méně čitelné.
To nejdůležitější, co snad z knihy plyne – oficiální mínění a „veřejný“ názor se dá obejít sterými cestami. Přes doporučení „lékařské“ vědy a nejrůznější zákazy větru a dešti neporučíš. Bez sexu to prostě nejde, a to v jakékoli situaci a takřka jakémkoli věku. Teorie a „fakta“ tehdy brané zcela vážně se nám jeví tragikomicky, aniž bychom si byli schopni uvědomit, co si o našich znalostech a doporučeních budou myslet další generace. My se smějeme tehdejším vědomostem a zvyklostem, kdo ví, co si o nás a našich tradicích budou myslet vzdálení potomci.
Zasvěcené recenze:
Zdá se, že pokleslá literatura viktoriánů popisovala podle autora sexuální fantazie mužů a žen věrohodněji než odborná lékařská díla.
Actonovy spisy nejen popisovaly, ale jistě i formovaly tehdejší pohledy na sexualitu, byť z dnešního pohledu mohou čtenářům připadat jako něco zcela bizarního. Dopad na psycho-sexuální vývoj celých generací byl deformující a traumatizující.
Pokud jde o zvládání sexuálních potřeb, Acton radí chlapcům (dívky jako by vůbec neexistovaly), že by se měli věnovat režimu „gymnastických cvičení pravidelně vykonávaných a dovedených až na hranici únavy“.
Každý chlapec má mít vlastní postel, Acton je totiž „toho názoru, že zlým věcem se člověk nejčastěji naučí a nejčastěji je provozuje právě v posteli“. Právě proto tehdy navlékali chlapcům na noc zařízení signalizující zvonečkem noční erekce.
Acton uvádí popis chlapce, který často masturbuje: „Jeho tělesná schrána je zakrslá a zesláblá, svaly nedovyvinuté, oči vpadlé a ztěžklé, pleť je sinalá, mazovitá či pokrytá vyrážkou akné, ruce vlhké a mokré, kůže upocená. Chlapec se straní společnosti druhých, mátožně se plouží v osamění, k zábavám vrstevníků přistupuje s odporem. Jeho intelekt stává se zlenivělým a zesláblým, a pokud ve svých zlovolných obyčejích setrvá, může se z něj nakonec stát uslintaný idiot či rozmrzelý neduživec. Takové chlapce vídáme v různých stupních degenerace, zde však popisujeme výsledek, k němuž se ubírají všichni.“
Jak parafrázuje Marcus, sex je podle Actona „prokletím a utrpením a jedinou spásou je pro muže sňatek se ženou, která sexuální touhu vůbec nevykazuje a která tak nebude na manžela vznášet požadavky sexuální povahy“.
Ženy jsou nejen v oněch „memoárech“, ale i v obecně platném povědomí redukovány na pasivně tvárné předměty ukájení mužských sexuálních potřeb.
„Tušíme, že pornografie literaturou není,“ píše Marcus. „Většina literárních děl má začátek, prostředek a konec. Většina pornografických děl nikoliv.“
Autor analyzuje obsáhlou „autobiografii“ Můj tajný život, jejíž anonymní autor se v ní chlubí, že „ošoustal dvanáct set žen přinejmenším osmdesáti různých národností, včetně všech národností evropských, s výjimkou laponské“.
Autor se snaží dokázat, že pohled na sexualitu zastávaný oficiální kulturou a ten vyjadřovaný subkulturou pornografie byly vzájemnými „zrcadlovými odrazy“, a v tomto smyslu spolu byly úzce spjaté. Proti každému varovnému tvrzení před sexuální nestřídmostí z úst dobových lékařských kapacit představila pornografie výjevy neustávajícího souložení, nekončících a nevyčerpatelných orgií.
Svět pornografie definuje autor jako svébytný utopický časoprostor, který nazývá „pornotopií“. Na otázku „Kolik je v pornotopii hodin?“ je dle něj člověk v pokušení dát univerzální odpověď: „Nejvyšší čas hupsnout do postele“, protože „tak tomu doslova je“. Život člověka v ní nezačíná narozením, ale prvním sexuálním podnětem či zkušeností.
V předmluvě k novému vydání svého spisu z roku 2009 autor konstatoval, že v současném světě je univerzum všemožných veřejně prezentovaných sexuálních fantazií tak široké, že „už toho nezbývá mnoho zakázaného“ … citoval komentář jistého psychoanalytika, podle něhož se „naše kultura za posledních pár desetiletí zvnitřnila perverzi jakožto svého druhu hru“.
Zmíněná předmluva možná svědčí o jisté autorově nostalgii po viktoriánské době v závěru jeho života. A také o jeho strachu z toho, že jsme v naší kultuře uvolnili síly, které prý nedokáže žádné lidské jednání vést, ovládat, tlumit, vlastně ani ovlivnit…
