Kolikrát člověka nejvíc namíchne jen kravina. Ale co, jak zpívá Jarek Nohavica: věci co se stanou, ty se stejně stanou a chleba padá na zem vždycky blbou stranou.Při návratech z cest jenom těžko minu Rumburk a hlavní křižovatku kde je provoz, jak známo, řízen semafory. Na tom není nic špatného, zejména ve chvílích, kdy nějaký provoz je. Jenomže tady je provoz řízen i když žádný provoz není, tedy tak od pěti šesti odpoledne. Co s tím?
Zatelefonoval jsem na Městský úřad v Rumburku, jestli by jako nebylo možné tu věc na křižovatce nějak vypnout a nezdržovat řidiče.
Po několika dotazech a hovorech dostal jsem se až do referátu komunálních záležitostí, kde mi nějaká paní a pak další paní řekla, že o tom by mohl něco vědět pan S.
Ale pan S měl dovolenou, a tak jsem počkal a nakonec se i dovolal.
Pan S. věděl, že v Rumburku jsou semafory a myslel nejdříve, že se mi nelíbí jak je naprogramovaná propustnost při odbočování doleva.
Řekl jsem, že mi vadí to, (a nejen mě), že jsou semafory puštěny moc dlouho.
Aha, řekl pan S., ale to my rozhodnout nemůžeme, to je věcí policie.
Aha, řekl jsem, a další týden jsem se snažil dovolat na dopravní inspektorát. Když se mi to povedlo, řekla mi tam paní: ano, v Rumburku jsou semafory a jejich nastavení je plně v rukou místního úřadu.
Aha, řekl jsem a ačkoli tohle citoslovce obyčejně vyjadřuje, že člověk pochopil, tady to bylo přesně naopak.
Od té doby se snažím dovolat panu S., jenomže on má buď dovolenou, či je na jiném pracovišti, kam telefooní linky nevedou anebo číslo, které má jeho služební mobil ani nevyzvání.
Teda je to, řekl bych, poněkud na levačku a ke zdi.
Měsíc v čudu.
Co s tím, když není možné nějak jednoduše vyřešit ani takovouhle, shora zmíněnou, kravinu?
No nic, přece.
Normálně se to dá objet.
