Přijel k nám na návštěvu z Prahy od Járy a na týden – pižďuch. Teda! Kdyby mě tak slyšel! V reálném životě je to pes, no – pes, spíše psík, ovšem… Rasa se jmenuje „bostonský teriér“, ale řeknu vám bez mučení, je to spíš „bostonský prudič“ – WeltMajstrErsteKlaseSuprDupr, bez přehánění.Rychlostí blížící se rychlosti zvuku rotuje po celém domě, zanechávaje za sebou otevřená ústa přítomných lidí, pěnu u huby přítomných psů a popadané zbytky nepřibitých či nepřibetonovaných předmětů, o které v letu zavadí. Ve chvílích „klidu“, kdy jenom dřepí (zhusta někomu, ať člověku či zvířeti, na hlavě), ozývá se. Je to totiž „slepecký“ pes. Není-li vidět, je slyšet. Když nechrochtá, tak sípe. Když nesípe, tak chrčí. Když zrovna nechrčí, třeba jen mlaská. A – jak jinak – i prdí. Zkrátka, člověk neustále ví (podle sluchu), kde Mistr Boston, občanským psím jménem Alfred, zrovna přebývá.Jedinou výjimkou, kdy chropoty a chrchoty nepomáhají přesně určit místo pobytu tohoto El Pruda, je les. Les umí všechno zakrýt. A naše Anička také umí každého psa v lese pěkně schovat. Anča je velká gordonka, kterou Alfred bezmezně miluje, což se při vycházkách projevuje tím, že je u jejího ocasu „zapřažen“ a vzdaluje se od ní jen jako by přikšírován na gumě… V 99% to takhle funguje. Jen, když Anča zapne svou „tryskovou“ a projede hory, doly, mlází, hop sem, skok tam. Přesně to se stalo dneska ráno. Z lesa jsem vyšel sám. Copak Anča, ta domů trefí. Míma (anglický springer) se vybatolila (šest měsíců) chvíli po ní. Bobeš, pes od sousedů, co s námi chodí kvůli kondici, kousek za Mímou. A pak nic. Ani Anča, ani švihák lázeňský bostonský prudivý… Pět minut, deset minut. Jak rád bych toho Bobíčka Ušmudlinkanýho zase viděl! Z lesa vyletěla uřícená Anča, minula mě obloukem, neb tušila, že jí chci vynadat za to, že ztratila toho „PusinkuChudáčkaMaličkýhoVleseNeznalýho“.No nic. Doplazil jsem se s Mímou a s počínajícím infarktem domů. Sípavým hlasem jsem ztrátu nahlásil mé paní Dominice. A šel se oběsit, neboť jsem nevěděl, jak ztrátu nahlásit do Prahy. No, chvíli jsem s tím počkal. Nika vzala Mímu a šly. Za deset minut byly zpátky. S tím PitomcemChrochtákemPrdivým, jako by se nechumelilo. Míma prý na začátku lesa na perfektní kynologický pokyn: „Hledej toho debila!“ zaťala nos do země a za asi tři minuty přišla z mlází. A PrďafónChrochtolepý za ní. Uff! Zdá se, že z Mímy fakt bude stopař: Díky, Mímo! Lehni, blbe!
