V ediční nabídce nakladatelství Mystery Press se nedávno objevilo nové jméno.
Pod titulem Život válečníka je podepsán majitel tohoto nakladatelství a někdejší šéfredaktor časopisu Pevnost Tomáš Němec.
Anotace říká, že jde o epickou fantasy plnou „drsných mužů, nebezpečných žen a děsivých monster“. Příběh – složený z několika povídek – se odehrává v době „temnoty, krve a strachu“, kdy „na trůnu z Kamene seděl Císař, možná člověk, možná prastará nesmrtelná entita“. Je to příběh válečníka Sebasttyena, který „na hřbetě koně i draka, obutý i bosý, ostřím meče i holou pěstí psal pochmurnou historii našeho světa. Historii Císařství.“ Nakolik toto Císařství připomíná minulé i současné diktatury našeho „nefantasy“ světa, lze stěží poměřovat jen hustotou zmíněné temnoty, množstvím prolité krve a hloubkou všudypřítomného strachu.
Sám autor svou knihou míří ke čtenářské skupině „old adult“ (neboli staré dospěláky) a míní ji jako poctu žánru „meč & magie“ a svým oblíbeným autorům. Minimálně jedenáct (např. Sapkovského, Neffa nebo Zelaznyho) jich v doslovu jmenuje, další v textu knihy připomíná nebo přímo cituje. Přestože tedy Sebasttyen je podle některých recenzentů „svůj a originální“, přesto je zřejmá i inspirace literárními vzory (viz Monika Hrňová v časopise Sarden).
Vzhledem k tomu, že už delší dobu nejsem soustavným čtenářem sci-fi literatury, a ještě méně fantasy, nezatěžovalo mě, že autor svůj „román“ pojal jako dílo metatextové se spoustou odkazů a narážek na díla proslulých světových i domácích autorů daného žánru. Mnohé jsem se dozvídal až z posudků odborníků nebo zasvěcených čtenářů. Nezasvěceným proto doporučuji přečíst si poučnou a sdělnou recenzi Borise Hokra , který Němcův Život válečníka charakterizuje jako „old fantasy, o níž snila jedna celá generace“.
Hodnocení na Databázi knih = 83 % (40 čtenářů)
Nejenom odborníci, ale i čtenáři oceňují dokonale zvládnuté řemeslo, bohatou češtinu, spád děje. Alespoň pár citací z webových stránek Databáze knih: „Kniha mne pohltila, já hltala každou stránku jako o život.“ (nick: M.C. Smith); „Dobře promyšlená kniha od začátku do konce. A hodně originální myšlenky.“ (orson); „Tempo je svižné, díky epizodám poznáváte pořád něco nového, takže nemáte vůbec šanci se začít nudit.“ (6493) „…parádní literární husarský kousek z Česka“ (cathyblack). Ozývají se ale i kritické hlasy: „je to vykradená Drenajská sága“ (Ramiel); „No bylo to takové nemastné, neslané.“ (Chidlink). Nicméně naprostá převaha čtenářské spokojenosti, obdivu a chvály je přesvědčivá: „Meč & magie podle starých dobrých pravidel.“ (trudoš); „Tomáš Němec odvedl řemeslně skvělou práci…výprava knihy ̶ nádhera!“ (vendylein); „Neměla by uniknout žádnému fanouškovi fantasy.“ (Dragonian).
A jaký je tedy můj názor?
V duchu odvozenosti Němcova Života válečníkova se ztotožňuji s výroky Borise Hokra, jichž se pro tuto chvíli zmocňuji citacemi:
- „Emočně mnohem lépe fungují jednotlivé příběhy samostatně a s odstupem.“
- „Při čtení na jeden zátah vynikne zábavná encyklopedie všech vlivů, které formovaly polistopadovou fantasy.“
- „Pro nováčky v žánru bude Život válečníka bizarním, přesto fascinujícím retrem.“
Jestli je to kniha, „která vznikne pouze jednou za generaci – a jen jednou za generaci také bude dávat dokonalý smysl,“ (B. Hokr) ukáže čas. I když já o tom nepochybuji. A proto všem čtenářům, kteří se právě chystají na exkurzi do žánru fantasy, doporučuji, aby tak učinili právě skrze objemnou, vizuálně přitažlivou a edičně skvěle připravenou knihu Tomáše Němce Život válečníka. Navíc je skvěle ilustrována Ladislavem Kupčíkem a vybavena dvěma mapami.
Aktuální dobrá zpráva na závěr:
V rámci prestižní soutěže Magnesia litera byla letos nově zřízena kategorie Litera za fantastiku. Mezi třemi nominovanými tituly je také Život válečníka. Už teď je to skvělý úspěch a především – zásadní zviditelnění autora i knížky! Kompletní přehled o nominacích přinesly České noviny. Jestli se nominaci podaří proměnit v absolutní vítězství se autor i čtenáři dozvědí na vyhlášení vítězů nově zavedených kategorií (tj. Litery za detektivku, Litery za fantastiku a Litery za humoristickou knihu) 16. dubna v Knihovně Václava Havla.
Pro ww.výběžek.eu připravil Milan Hrabal
Medailonek autora
TOMÁŠ NĚMEC (*1976, Duchcov)
Dělník slova, milovník braku a celoživotní fanoušek FK Teplice.
Publikoval několik kratších textů v antologiích i časopisech. Epizodami Chladná hra (2006) a Stín legendy (2007) přispěl do populární sci-fi / fantasy série Agent JFK. V roce 2003 získal za vítězství v literární soutěži O nejlepší fantasy titul Nositel meče a oceněná povídka Poslední z vymírajícího národa se stala prazákladem o dvacet let později napsané knihy Život válečníka.
Žije v Kralupech nad Vltavou, pracuje v Praze a pokud má jen trochu volného času, mizí do pochmurné krajiny Krušných hor, svého osobního lesa mytág.
* * *
UKÁZKA Z KNIHY
* * *
Sebasttyen seděl pod stoletou lípou zájezdního hostince U Zlomeného kola. Za posledních pár měďáků se najedl a napil. Zůstal mu ještě jeden denár, ale za nocleh ho nehodlal utratit. Nadcházející teplá noc zvala k přespání pod hvězdami.
Naslouchal cvrčkům v trávě i rozumování dvojice přiopilých kupčíků ze Saramantie o tom, že Brigáda je snad už konečně definitivně rozdrcená, což obchodu jenom prospěje, vedl prosté řeči s hostinským, sem tam podrbal za uchem poloslepého voříška a snažil se navázat hovor s dalším osamělým cestujícím, sedícím na hraně světla a tmy. Bezúspěšně. Dotyčný nereagoval, jen se víc zahalil do lehkého cestovního pláště, tvář ukrytou pod kapucí.
Pak přijeli ti tři a bylo po medovině, lehké konverzaci, večeru i létu. Chovali se neomaleně a evidentně někoho hledali. Tvrdí chlapi ověšení železem, zjizvení, sebejistí. Jednomu kvetla na obličeji růže, druhý se mračil a zdálo se, že mluví sám k sobě, třetímu říkali zbylí dva Haken.
Morous nakopl psa. Růže profackoval hostinského. Haken přistoupil ke kupcům, jednoho zatahal za ucho a na něco se ho zeptal. Pak se zachechtal a popleskal vystrašeného muže po tváři.
Nakonec obestoupili Sebasttyena. Než stačili cokoli říct, Sebasttyen je varoval, ale Růže, Morous a Haken jeho rad nedbali. Morouse trefil pod bradu vykopnutý stůl. Haken se zhroutil, když mu Sebasttyen – jak o tom později vyprávěl jeden z kupčíků, ctihodný Ianyg Lamm – „zatloukl koule do břicha“. Jediný Růže se zmohl na obranu. Sáhl po tesáku a skončil s vyraženými zuby a zlomeným nosem.
Sebasttyen sebral meč, připevnil si ho na záda a houkl na vyvaleného podomka, aby mu připravil koně. Ohlédl se, ale místo, kde předtím seděl nemluvný cizinec, bylo prázdné. Jen cvrčci cvrkali.
* * *
Proto se teď Sebasttyen řítil nočním lesem. Za zády měl pronásledovatele – a už to nebyli jen ti tři – a v mysli plné obav z výmolů, záseků a nízko rostoucích větví jen těžko spřádal plán, jak jim zmizet.
Seskočit a ztratit se v houští mezi stromy nemohl. Na to byli příliš blízko. Uhnout nebylo kam. Navíc tuhle část Valleánské provincie neznal. Nikdy nebyl takhle daleko na severu. Nechal tedy koně, ať ho nese, a stezku, ať ho vede.
Vtom les náhle skončil a kopyta pro změnu zabušila na dřevěných trámech mostku. Hnědák se jen zázrakem nezřítil do temného proudu bystré říčky. Sebasttyen stačil vytáhnout nohu ze třmene, když se kůň odrazil od kamenného hrazení. Zaržál bolestí, ale uposlechl pobídky a pokračoval v trysku.
Před Sebasttyenem se otevřely pole a louky obklopující nedaleké potemnělé městečko. Podle kupčíků a ukazatelů u hostince to musel být Kroborg. Vedla k němu prašná cesta a Sebasttyen měl pocit, že na ní spatřil jezdce. To už se ale za jeho zády rozezněly trámy mostku, ozvalo se ržání koní, kletby, výkřiky a zvuk tasené oceli.
Hnědák mlel z posledního.
Sebasttyen ho přesto pobídl.
Brány Kroborgu byly na noc zavřené, a i kdyby nebyly, šipka z kuše by ho zastavila dřív, než by k nim dorazil. Jeho jedinou šancí bylo zmizet v poli vzrostlého obilí, které měl po pravé straně. Sahalo do výše hrudi středně vysokého muže a když z hnědáka včas seskočí, možná se mu v něm podaří ztratit.
Než ale stačil trhnout uzdou, z lesa za polem se vyřítila trojice jezdců. Povzbuzovali koně, pokřikovali a vyli. Cítili kořist. Pronásledovatelé se rozdělili, aby mu nadjeli.
Sebasttyen zaklel a znovu vrazil hřebci paty do slabin.
Štvané zvíře sebou trhlo, chomáče pěny mu odletovaly od huby, jak se hnal po cestě k městečku. Ve snaze zmenšit střelcům cíl se Sebasttyen v sedle svezl doleva. Žádná šipka z kuše je ale nedohnala. Jen dusot kopyt a nedočkavé hlasy se blížily z obou směrů.
U samotných hradeb Kroborgu, u zavřené bytelné brány to hnědák vzdal.
Na prašné půdě mu podklouzly nohy, zvíře divoce zakoulelo krví podlitýma očima a svezlo se k zemi. Ještě než dopadlo, stačil Sebasttyen seskočit. Smýkl sebou, a jak se převalil, meč mu bolestivě zhmoždil záda.
To už ale kolem něj bušila kopyta koní, ozývalo se ržání a výkřiky, v kotoučích prachu spatřil siluety sesedajících jezdců. Strážní z hradeb hodili dolů zapálené louče, aby jim neuniklo nic z nadcházejícího dramatu.
Sebasttyen uvolnil řemení, shodil pochvu ze zad a tasil meč. Bylo jich devět. Muži i ženy, samí ostřílení rváči. Jizvy, zlomené nosy, spousta železa. Tvrdé, teď udivené pohledy. Zřejmě čekali někoho jiného. Možná až na Růži, Morouse a Hakena.
„To je ten sráč od Zlomenýho kola,“ zahučel jeden z těch tří.
Sebasttyen netušil, jak ho mohli dostihnout, když od hostince odjel opačným směrem a zpátky ke Kroborgu se vydal zprvu lesem, aby ho nikdo neviděl. Teď už na tom ale nezáleželo.
Nebylo jich devět. Bylo jich deset. Do kruhu rváčů vstoupil jejich velitel.
Vypadal, že k nim nepatří. Byl oblečený celý v bílém: od vysokých bot, přes jezdecké kamaše a prošívaný gambeson. Náloketníky, prsteny a kyrys s vytepaným erbem tří zkřížených šípů se stříbřitě leskly. Zdálo se, že stejně se lesknou oči v jeho úzké bledé tváři. Rámovaly ji bílé vlasy spletené do složitého účesu. Sebasttyen se rozhodl, že mu bude říkat Stříbrňák.
Když tasil dlouhý elegantní meč, bylo to jako tečka za dílem mistra.
„Kde je?“ zeptal se Sebasttyena. Klidně, bez emocí. S nepatrným valleánským přízvukem.
Louče praskaly do noci, posměšky strážných na hradbách utichly. Jen hnědák vyčerpaně ržál za kruhem pobertů.
„Kde je kdo?“ odpověděl Sebasttyen otázkou.
Stříbrňák jemně pohnul rty. Jako by si jen potvrdil, co tušil. Že po dobrém to nepůjde.
„Zeptám se ještě jednou. A naposled. Nemám čas na hry.“
„Ani já ne. A přesto jsem s vámi teď jednu hrál. Hru na honěnou. A netuším proč.“
Stříbrňák si ho zkoumavě prohlížel. Čepel elegantního meče se nehnula ani o píď.
„Víš to velmi dobře.“
„Jediné, co mě napadá,“ odplivl si Sebasttyen, „jsou tihle tři s pocuchanými ciferníky.“ Ukázal na Hakena, Morouse a Růži. „Zřejmě mají pocit, že jim něco dlužím.“
Ti tři s pocuchanými ciferníky se tvářili bezvýrazně. Jen Růže si odplivl.
„Kde je?“ zeptal se ještě jednou Stříbrňák.
„Vůbec netuším –,“ začal Sebasttyen, i když tušil.
Stříbrňák zaútočil. Bez výstrahy. Z kroku.
Meče se srazily. Kruh rabiátů se rozpadl. Strážní na hradbách okamžitě uzavřeli sázky.
Sebasttyen si se Stříbrňákem vyměnili první sérii výpadů, seků, bodů a odbodů. Na jejím konci byli oba překvapení, ačkoli to ani jeden z nich nedal na sobě znát.
Pak Stříbrňák udělal další výpad.
Sebasttyen ho vykryl a okamžitě navázal svým. Stříbrňák se kolem něj obtočil a sekl ze zákrytu. Pohyboval se děsivě rychle a účelně. Rukáv Sebasttyenovy košile zrudl krví. Meče znovu zazvonily.
Tehdy udělal Sebasttyen osudovou chybu. Podcenil soupeře. Příliš si věřil. Byl přeci Nezrozený. A na cestě za ním ležela chladná těla kdysi skvělých šermířů.
Hodlal vlákat Stříbrňáka do pasti, ustupoval, pouštěl si ho k tělu. Nechal se zranit. Košile dál rudla. Potom sám zaútočil. Čepele se propletly, stala se z nich nezřetelná smršť. Sázky na hradbách se začaly přelévat.
A pak Sebasttyen zjistil, že to byl on, kdo se nechal vlákat do pasti.
Stříbrňák přestal ustupovat, odrazil dva navázané záludy, prosmýkl se kolem Sebasttyena a natlačil ho na dodělávajícího hnědáka.
Sebasttyen udělal zoufalý půlobrat a pokusil se dostat pryč od umírajícího zvířete.
Stříbrňák vyrazil.
Než se jejich čepele znovu srazily, proťal dlouhý a elegantní meč hnědákovo hrdlo. Temná krev vycákla do temné letní noci. Zvíře ztichlo.
Stříbrňák si vyměnil se Sebasttyenem několik dalších úderů. Ani se u toho nezadýchal. A pak brutálně vyrazil Sebasttyenovi zbraň z rukou. Meč se zazvoněním odlétl do tmy.
Sebasttyen ucítil za zády hradby a na hrdle chladný hrot.
„Jen kvůli respektu k tvým překvapivým šermířským schopnostem se zeptám ještě jednou,“ řekl Stříbrňák. „Kde je?“
„Nevím, o kom mlu–“
Stříbrňák bleskurychle odtáhl meč a přirazil Sebasttyenovi pod bradu náloketník.
„Žena. Musel jsi ji potkat. Na stezce,“ zasyčel mu do tváře.
„Klidně mě zabij, pane,“ vysoukal ze sebe Sebasttyen. „Ale netuším, o kom je řeč.“
„Proč jsi před námi ujížděl?“
Sebasttyen loupl okem po Morousovi, Hakenovi a Růži. Lhostejně mu pohled opláceli.
„Kvůli nim.“
Stříbrňák mu zíral do obličeje. Hledal sebemenší smítko klamu.
„Jestli mi lžeš, najdu tě a zabiju,“ zašeptal, když ho nenašel.
A pak ji Sebasttyen spatřil za jeho zády. Už netušil, už věděl. Ze tmy, za kruhem světla loučí, se na nepatrný okamžik vynořila ustaraná dívčí tvář a hned zase zmizela.
„O tom nepochybuju,“ řekl, aniž by dal na sobě cokoliv znát.
Stříbrňák se na něj ještě chvíli nečitelně díval, pak uvolnil sevření, otřel z čepele zbytky krve o Sebasttyenovu košili a vrátil elegantní meč do stejně elegantní pochvy.
Obrátil se ke svým mužům a vyčerpaný Sebasttyen se opřel o chladné hradby za sebou.
Útok přišel nečekaně. Stříbrňák se otočil a tvrdou ranou pod žebra ho poslal k zemi.
„Je váš,“ kývl na Morouse, Hakena a Růži.
Zatímco trojice rváčů trhala Sebasttyena na kusy, Stříbrňák se vyhoupl do sedla. Zbytek jeho komanda ho následoval.
„Otevřete bránu!“ zahulákala mohutná ženština s krátkými vlasy a zlatým kroužkem v nose na civějící strážné na hradbách. „Pan Stříbrný vjíždí do města Kroborgu.
