Dnes jsem začal špatně. Cosi mě vymrštilo z postele ve čtyři ráno. Možná to znáte. Člověk se vzbudí a hned začnou „myšlénky“. Umřu? Umřu hlady? Umře hlady svět? Pak člověk zjistí, že tyto hluboké, chtělo by říct „zásadní“, myšlenky pocházejí jednak z puzení k nočnímu močení, druhak z prázdného žaludku. Má paní Dominika to noční žraní přímo nesnáší, proto je mi třeba to „pseudoracionalizovat“ a pod výmluvou, že svět se hroutí a já s ním, odtáhnout k té „bílé svini“ dolů do kuchyně. Stalo se. Načež jsem, vyčerpán kafem a domácím chlebem s máslem, upadl do bezvědomí na gauči u televize se zapnutým Crime Channel. Už už se mi zdálo, že doháním mým autem kamsi odjíždějící Marylin Monroe, když v tom jsem upadl držkou do štěrku. Jenže, já jsem neupadl držkou do štěrku, nýbrž se vzbudila Gordonova setřice Anča a přátelsky mi hrabala do obličeje tlapkou. Ona ovšem už není žádný „gaučák“ (i když si to často myslí a skáče mi s rozběhem na klín), takže si dovedeme představit – žánop! – jak to vypadá, šlápne-li jednomu zrána do ksichtu třicetikilový mamutík! Jak já se vyděsil! Jednu jsem jí střihnul, což ode mne prakticky nezná, takže se jí protočily panenky a odešla zemřít žalem nad zešíleným páníčkem na svůj pelech. To jsem zase nemohl přenést přes srdce já a šel jsem si za ní pro odpuštění. To už ale nevydržela Míma, což je půlroční springer, kterej se začala do pelechu lísat (to je čeština, co?). Už nás bylo v v té psí posteli moc, tak jsem je obě vyhodil ven, jenže hned na to začala Anča lézt po okně, protože jsem si nevšiml, že venku leje… Přátelé a známí, to vám bylo ránko! Přepnul jsem z krimi kanálu na hororovej – ČT 24 a Dominika sešla dolu a zeptala se, zda mám další infarkt, protože jsem značně funěl. Ne, neměl – takto začaly mé jmeniny. Můžete mi popřát. Děkuji. Pohov. (Všimněte si, prosím, že jsem se dnes disciplinovaně udržel a ani jednou obsedantně nenapsal „Zeman“. A, kurva!)
