O Milanovi Korálovi se občas mluvilo jako o posledním českém beatnikovi.
K tomu podotýkám, že v české básnické kotlině ještě pilně tvoří česká beatnička Alena Vávrová. Jak to souvisí? Hodně po tři čtvrtě na dvanáct (parafrázuji zde název jedné Aleniny básnické sbírky) totiž na mé ponouknutí našla cestu k Milanovi a jeho poezii. Ukázalo se, že byli oba vyladěni na tutéž strunu a já byl šťasten, že jsem jejich duchovní spřízněnost vycítil. Oba totiž najednou měli dalšího člověka, se kterým mohli sdílet své vidění světa. Pro Milana to bylo zvlášť důležité – delší dobu už kvůli nemoci svůj byt opouštěl jen sporadicky, a tak zejména po smrti matky žil osaměle. Starala se o něj jeho dcera Ilonka. Jejich vztah byl velice pevný a inspirativní, ale častější kontakt s literárními souputníky přece jen chyběl.
Básník Petr Maděra na Milanovy beatnické začátky vzpomíná: „Už na učňáku, v 70. letech, měl vlasy po pás a k tomu víc než 100 neomluvených hodin. Jako každý z dharmových tuláků už tenkrát chtěl žít svobodně a divoce. V praxi malého socialistického města to kromě trvalé pozornosti okolí znamenalo: ‚v sobotu zábava, v neděli pokračování, (hrával tam se skupinou Andromeda třeba Vladimír Kroul, zakladatel Bílého světla, jakési venkovské alternativy Plastiků) v pondělí se vyspat a v úterý konečně do školy‘. Z učiliště v Pardubicích, kde bydlel na internátě a měl studovat na provozního chemika, ho pochopitelně brzy vyhodili, respektive s otcem těsně předtím, než k tomu došlo, dohodli s vedením školy (kvůli posudku), že odejde sám. Stejně měl pocit, že na každém dalším kroku ho konečně čeká naprostá volnost, poezie a muzika (hlavně rocková) a zdálo se mu, že v básnickém rozletu ho nemůžou zastavit ani stále silněji utahované šrouby tehdejší reality.“
Vzhledem ke způsobu života se Milan dostal do hledáčku státní bezpečnosti. Sotva dosáhl plnoletosti, odseděl si rok ve vězení za takzvané příživnictví. Později, aby špiclům unikl, střídal zaměstnání i bydliště. Když se počátkem osmdesátých let oženil a založil rodinu, podařilo se mu zakotvit v pekárně v Hrušové nedaleko Vysokého Mýta.
*
S Milanem jsme se potkali poměrně pozdě – v červenci roku 1997 v Blackland Lakes nedaleko anglického městečka Calne. Byli jsme účastníky výpravy literátů a jejich rodin do krajiny bílých koní. Milan si odsud přivezl budoucí básnický cyklus nazvaný podle starobylého lázeňského města „Bath“. Až po létech jsem v knižním vydání objevil, že mi věnoval dva krásné verše.
Podruhé jsme se viděli v Praze na rozloučení s naším společným přítelem a vydavatelem Romanem Polákem. Jak už to při takových příležitostech bývá, moc jsme si toho říci nestihli. Tehdy jsem zjistil, jaký má problém s cestováním, proto se třetím, tentokrát trvalým, místem našeho setkávání stal facebook a telefon.
To už nebyly jen letmé rozhovory. Díky Milanově sdílnosti, jsem se dozvídal o jeho strastech i radostech. Byla to naše virtuální „on the road“. Jeho vzpomínky jsem přijímal, jako kdyby byly součástí mne samotného. Proto jsem neměl problém být mu vrbou, pokud to v těžkých chvílích potřeboval.
Výsostné postavení v naší komunikaci měla poezie. Už od prvního čtení mě Milanovy básně i vzpomínkové texty povzbuzovaly. Vracely mě do mé někdejší kůže každodenního lyrika, vracely mi důvěru v sílu slova. Zároveň vyvolávaly můj obdiv: ostré a hluboké vidění světa, téměř nevyčerpatelná zásoba slov a témat.
Milan v sobě nosil dvě zásadní emoce: tíhu pozemského bytí a lásku ke své rodině. Velký význam mělo pro něj přátelství, jehož hodnotu vystihl ve vzpomínce na zemřelého přítele Romana Poláka: „Kdysi na koleně vydal noviny pod názvem Koráloviny. Byly sestavené z mých článků, glos, fejetonů, básní a próz. Musel s tím mít velkou práci. Ale stálo mu to za to, jen aby potěšil přítele.” Se stejnou vírou v přátelství později Milan pečoval o básnický odkaz přítele Petra Hrbáče.
Jedna z básní posledního Milanova tvůrčího období věnovaná příteli Stanislavu Pencovi obsahuje verše, v nichž personifikované jaro 2020 říká: „nevím nevím / jestli ještě stihneme / spolu probrat / jací budeme / nebo nebudeme / přespříští rok“. Byla řeč o roku 2023, který básníkovi už není přán. Tato pasáž jedné příležitostné básně mi připomněla, že při čtení jeho veršů jsem často měl pocit, že je píše ten, kdo ví víc, než co je možné spatřit pouhým okem. Proto básníka Milana Korála řadím k těm vyvoleným, o nichž František Halas kdysi napsal: „Až v katedrálách budou plouti ryby / tento básník / vyvolán bude jménem“.
S Milanem Korálem jsme toho měli až nečekaně hodně společného: jméno, lásku k poezii, přátele, dokonce i toho Komenského v adrese bydliště. Jeho odchodem se můj vnitřní svět zmenšil o velké duchovní území. S pokorou se skláním před majestátem, jehož se stal součástí, ale rozloučit se s ním nedokážu. Zanechal totiž na tomto světě velkou část sebe: pocit lásky a přátelství, který v nás přetrvává, a také své nepřehlédnutelné básnické dílo.
Pro ww.výběžek.eu připravil Milan Hrabal
Všechny fotografie jsou z archivu Ilony Korálové
V pozůstalosti básníka Milana Korála zůstalo několik rukopisů, mimo jiné pohádky a říkadla. Poslední etapa jeho literární tvorby je zachována na jeho facebookovém profilu. V přílohách nabízím ukázky.
Obálky knih Milana Korála:
