Jednou jedinkrát, po dlouhé době. Byl jsem fakt rozhodnutý, všechno připraveno a naplánováno. A hovno hovno, slavný soude.
Když už jsem místo čtvrteční akce na varnsdorfském náměstí, o které tradičně „všichni“ věděli a přitom o ní z oficiálních zdrojů nikdo vědět nemohl, pochodoval. Ano, párkrát jsem byl, konávalo se to u knihovny v parku. Mateřské školky ozdobí stromečky, nějaké to zpívání, dárky, někdy vypouštění balonků, jindy holubů. Za ty roky jsem nějakým omylem párkrát zavítal. No, teď jsem prošvihl pěveckou premiéru vlastního vnuka, protože informace rodičům prý zněla v tolik a tolik na náměstí – ale oč půjde, neměli vlastně tušení. A stejně jim řekli úplně blbý čas, takže někteří dorazili, až když bylo po všem.
Tak jsem tedy souhlasil s tím, že sjedu do Jiřetína na rozsvěcení, kde měl sboreček taky zpívat. To už by mělo jiné grády. Vánoční trh, krom zpěváčků z mateřinky jsem vyrozuměl i přítomnost Sametek a kdoví čeho všeho dalšího. Z basketu v pohodě, stáhl jsem fotky a chystal se. A v tom telefon „Hele, problém. Jsem uklouzla na dlaždičkách a asi jsem si zvrtla koleno, nevím, jestli večer budu schopná – dám vědět“. No co, tak pojedu sám, když bude třeba…
Jenže přesně v nepravý čas opět telefon „Hele, mám nohu jak dýni a nemůžu chodit, volala jsem na pohotovost a tam mi řekli, že mám přijet“. Takže místo do Jiřetína do nemocnice. „Pan doktor přijde hned, ale chce snímek. Tak musíme počkat, až přijedou na rentgen..“ Takže 15 minut čekání. „Vy jste na té noze chodila? To nesmíte, už ani šlápnout! Tady si sedněte na vozík!“ No, sestra obratem volala doktorovi, že snímek je. Tudíž dalších 15 minut. Zlomenina, krevní sraženina. Zatím ortéza, nutná kontrola v Děčíně, jestli se to bude otvírat a šroubovat.
Promiň, Vítku. Když se něco posere, posere se to důkladně a hned víckrát. Možná tedy zítra. Ale kdo ví…
