Častý pokřik našich rowdies „My jsme Slávia, vy nejste nic“ vnímám s rozpaky a nikdy jsem se k němu nepřipojil. Zdá se mi pohrdlivý, elitářský a nevyjadřuje pražádnou úctu k soupeřům. Neimponuje mi ani hromý dialog dvou tribun u nás v Edenu, kdy Sever zařve „červenobílá“ a Východ odpoví „síla.“ Pokřik je to sice efektní, ale tak nějak mi připomíná dusot okovaných bot po dlažbě velkoměsta. Z toho důvodu hřmím s davem, ale místo „síla“ křičím „víla“. Myslím, že mnohem přesněji vystihuje technickou přízemní hru, které má naše družstvo v logu. Aspoň – mívalo. Poslední roky jakoby blýštivou lahev coca coly nahradil plastový kelímek s hřebíčkovou mastí.
Ale všeho do času. Druhá světová válka taky skončila a pravda a láska taky možná někde zvítězila. Všichni věděli, že „drnovické“ období Slávie jednou skončí, čekalo se pouze na soupeře, který ji restartuje. Proč to neříct bez obalu, potřebujeme pár nazdárků z Kardanový lhoty, kteří si nechají nandat sedm osm banánů, čímž vlijí našim borcům do žil sebevědomí a pak: Světe, třes se.
Varnsdorf! Jistě krásné místo, kdysi se mu pro dominanci v oblasti textilní výroby přezdívalo český Manchester. Jenže – a to je to oč tu běží – United tu nehrajou. Hraje tu druholigový team se slušnou pověstí, který dokázal v prvním pohárovém zápase remizovat i s Červenobílými. Jenže ti tehdy ještě dleli v údolí stínu, z něhož vyšli až teď, v pátek, poté, co odchytli neposlušného klokana a konečně v lize vyhráli.
Ano, odnese to Varnsdorf. Severní vítr nebude krutý a cesta do Evropy přes český pohár zpečetěná.
My jsme Slávie a vy nejste nic? Proč urážet? Tady postačí skandovat: My jsme Slávie (korunovační klenot české kopané), vy jste Varnsdorf (okres na severu). To je, myslím si – fotbalově i zeměpisně – velice přesné.
Sorry kluci.
