V roce 2018 vydalo Muzeum Sokolov za finančního přispění Karlovarského kraje knihu Stopy Velké války – Pomníky 1. světové války a zajatecké tábory na území dnešního Karlovarského kraje.
Začalo to docela nevinně. Přijel jsem před víkendem na sraz se zpožděním. Tak říkám Láďovi „Promiň, neplánovaně jsem se zdržel, hledal jsem v Perštejně na hřbitově dva kenotafy…“ Údiv, trocha osvěty, povzdech, jak „pomalu“ pokračuje ediční řada Tatíčku, vrať se k nám. Následuje Láďův úsměv a že to mi prý musí něco ukázat… Vzápětí přede mnou na stole leží tahle obří kniha.
Ono je to těžké. I když se o něco zajímáte a pátráte, těžko to můžete najít, když nevíte, že to existuje. Myslím, že už nějaký čas se v oblasti válečných památek courám, detaily a informace hledám poměrně často, navázal jsem kontakt se Spolkem pro vojenská pietní místa. A přitom jsem o tomhle zjevně základním kousku pro část západních Čech neměl ani tušení. Teď už se ale můžu kochat a čerpat.
Prezentace knihy zde ->, pár údajů z ní:
311 pomníků, 3 zajatecké tábory. Přes 400 stran. Návaznost na práce Z. Černého a T. Dostála „Bolest v kameni“, soupis S. Wiesera, článek P. Berana „Zajatecké tábory západních Čech“, stránky „Památky a příroda Karlovarska“ , www.vets.cz či práci R. Beranové a V. Bružeňáka „Ozvěny Velké války“. Archivní zdroje: VHÚ Praha, soupis válečných pomníků, nezpracovaná sbírka dotazníků doručených Vojenskému museu ČSR (čj. 816/1926)., VHA Praha, fond Evidence válečných hrobů, okresní archivy CH, SO, KV (kroniky, tisk…)a další
Anotace knihy vlastně nikde uvedena není, název hovoří sám za sebe. A stačí se podívat a zalistovat, aby byl člověk chycen. Jasně, nejsa už dlouhou dobu Západočechem, neposoudím, zda autorskému kolektivu něco uniklo či došlo k nějakým nepřesnostem. Ale silně pochybuji. I proto, že alespoň jedno ze jmen autorského kolektivu je mi známo – Jaroslav Vyčichlo. Prostě a jednoduše – já už knihu mám, a i když jsem ji zatím jen zběžně prolistoval, nemohu než doporučit komukoli, kdo se o tuhle tematiku zajímá. Náklad byl všeho všudy 500 kousků, a předpokládám, že dotisk se z ekonomických důvodů bude konat těžko – tak ať nelitujete…
PS: Zas závidím. Zmíněná série „Tatíčku“ se našim končinám stále vyhýbá. Vím, že Mikulášovičtí pořádali po zdejších pomnících exkurze, muzeum Rumburk a Ester Sadivová mají za sebou nějaké ty výstavy. Ale prostě co není na papíře, je jen v hlavách, tudíž pomíjivé, a mnohdy nedostupné. Snad se jednou dočkáme, zatím opravdu jen závidím.
