„Mamiiii, mamiiii, kdy už TO bude, kdy už TAM půjdem´“, a pak, když už TO konečně vypukne a zdárně proběhne… „Proč zrovna JÁuž musím domů, když Domča, Pepinka, ten a tamten TU ještě můžou zůstat?!“
Znáte TO?!
Já, ostřílená matka tří dětí úplně dokonale. Mohla bych mohla všechno TO těšení i nářky odříkat za své ratolesti. Tentokrát jsme se do školky chystali na Jablíčkování. Vyvázla jsem letos úspěšně ze soutěže o nejlepší jablečnou pochutinku pod záminkou, že jsme přece přinesli zahradnické výpěstky, které Michal Šatník zpracuje přímo na místě na mošt, a to je přece dobrota. Celá věc skončila několika kelímky a zjištěním, že čerstvý mošt je o dost lepší než burčák, který piju já. Moštování přímo na místě byl zážitek k nezaplacení. Mrňousové se snažili pomoct, a z doslechu vím, že i nejednomu tatínkovi se po dřině s ručním lisem výborně spalo. Jeden by neřekl, co legrace ho potká v mateřské školce.
Rodinná shoda panovala u kávovaru pana Šimka, dokonce jsem neslyšela ani obvyklé: „zase chce kafe!!!“, neboť kromě standardního nápojového lístku se podávalo, a to prosím zbystřete – podzimní kakao!!! Chápala jsem strategické umístění stánku s kakaem na začátku spojovací chodby pavilonu A, a znovu ocenila důvtip učitelského sboru. Hned za prostorově minimalistickou kavárnou se rozprostíralo moře stolečků s koláči, muffiny, jablíčkovými buchtami, jablíčky v župáncích i bez, tartaletkami, a dalšími voňavými výdobytky kuchyní rodinných příslušníků dětí z MŠ. Naše dcery se téměř okamžitě začaly sápat na ty nejbližší. Vzhledem k tomu, že se jednalo o soutěžní artefakty, a na ty se přeci sahá až po vyhlášení výsledků, mohlo dojít ke značné rodinné neshodě, kterou jsem naštěstí zaplavila vlnou kakaa.
Spojovačkou jsme došli do třídy k Beruškám, kde jsme strávili příjemnou třičtvrtě hodinku vyráběním jablíčka na špejli, rejděním mezi kuželi v herně, a tak vůbec. Aktivity bez jablečné vůně nám dopřály odpočinek před závěrečným vyhlášením nejlepší jablečné dobroty. Děti hlasovaly samozřejmě zcela nestranně samy pro sebe, ale vzhledem k tomu, že žádná rodina není natolik početná, aby dokázala zvrátit objektivitu soutěže, chápali jsme verdikt o všeobecném vyjádření názoru rodičů a dětí jako poměrně objektivní.
Následovala ochutnávací smršť, kdy si naše dcery naložily jablečné rohlíčky, jablečnou buchtu na plech, jablečný krém v kelímku a jablečný muffin, samozřejmě s lentilkou. Abych se neudusila větami typu: „Neber si toho tolik, Večer se sladké nejí, Bude tě bolet bříško…, schovala jsem se ke stolu maminek, které loupaly a krájely jablíčka. Radostně chystaly našim dětem na zimu – KŘÍŽALY. Znáte to, takové to sušené mlsání z ovoce, které běžně ve školkové bio-kvalitě stojí majlant. Než jsem se stačila řádně zúčastnit, už mě naše holčičky přišly oblažit prosbou o další nášup buchet, který jsem přes překocenou židli odbyla větou: „Bolelo by vás bříško, a stejně musíme domů!“
Zavřela jsem oči i uši před tornádem dětské nespokojenosti a hnala naše ratolesti domů. Naprosto spokojeně usínaly, plné zážitků s přesvědčením, že příští rok na školkové jablíčkování upečeme ten nejlepší a nejkrásnější koláč z jablek a vyhrajeme ten nejbáječnější hrnek velikosti zavařovacího hrnce, který si letos odnesla Pepina.
A já? V kapse holčičí bundy jsem objevila pečlivě zabalený kousek závinu. Rozmýšlela jsem jen chvilku, pak jsem hodila nohy na stůl a snědla ten nejlepší závin na světě, ten, který pekla s paní učitelkou ve školce naše mladší dcera, pečlivě schovaný pro maminku v kapsičce, abych ho našla jenom já.
Neznáte TO? To je škoda. Možná, že prostě máme tu nejbáječnější školku na světě.
Paní učitelky, DĚKUJI. Vanda Rybánská
Foto: učitelky MŠ
