Těmi slovy začíná jeden velmi proslavený román, ale já v tuhle chvíli mám na mysli úplně jiný text, který zná asi málokdo.
Víc než pochybuji, že by se v mém okolí nebo „tady“ našel někdo, kdo kupoval a četl měsíčník Gramorevue, familiérně zvaný „Géčko“. Melodii znal tehdy každý. Ale tyhle obří noviny, věnované především edičním plánům s plus sem tam velmi zajímavými texty, těžko kdo. Jednou nabídly provokativní text „Tak nám zdražili eLPíčka, všimli jste si?“ A mně tahle hláška naskočila v okamžiku, když na mne poslední dobou začaly bafat na FB pozvánky a plakáty na nejrůznější tradiční akce, s „mírnou“ aktualizací. Jednou to asi prostě přijít muselo. Zadarmo ani kuře nehrabe a ty dlouhé (a jak se postupně vyjevuje nefunkční) zarachy předchozích let, následované aktuální totální inflační krizí, se zjevně ustát nedají.
Došlo totiž k „nepatrné“ změně – to, co bývalo „jen tak“, má nyní na plakátě uvedeno vstupné. Vlastně je to v současné době pochopitelné. Ovšem dvousečné. Jasně, já nejsem typický, do škatulek nezapadám a přestal jsem chodit už dřív ze zcela jiných důvodů. Ale tohle mne v mém rozhodnutí jen a jen utvrzuje. Snažil jsem se kdysi být všude, ale přešlo mě to. Měl bych někam vyrážet a doprošovat se? Nezván, nevítán? Dělat někomu reklamu zadara. A pak ještě poslouchat připomínky… A teď za to dokonce ještě platit? Jakmile si jednou položíte otázku PROČ, je konec.
Bývalo tu jmen plno. Někdy snad až moc. Jen všichni postupně tak nějak umřeli. Bohužel někteří i doslova, což mne mrzí. Ti ostatní (většina) zjistili, že z toho nic nekápne a že je vlastně zajímá něco úplně jiného. Tudíž jsou fuč. A ať se rozhlížím, jak chci, v zádech nemám nikoho. Jen zabodnutý nůž…
Takže je to prostě tak. Chodím po úplně jiných cestách, než které vedou mezi lidi a na akce. A zjistil jsem, že to je jedno. Nejen mně, ale i všem. Co na tom, že jsme mnohé dokumentovali dlouhé roky, někdy i dřív, než si na tomtéž vybudovali jméno jiní? Nejsem místní znalec a historik, jak někteří. Nejsem mistr slova a květnatého stylu, jako jiní. Nejsem populární, nemám známé ani tady, ani kdekoli jinde, jako další. A nejsem ani fotograf, jako místní mistři i nemistři. Jsem jen takový přizdisráč, co se občas někomu hodil.
Nebaví mě se vnucovat a připomínat. Navíc v okamžiku, kdy získám pocit, že standardní hláška „Jééé, my na vás zase zapomněli“ skrývala úplně jiný pocit, jiné přání. Nehodlám se dál tlačit do bubliny, která mne nechce. Protože z toho taky nic nemám. Už ani ten dobrý pocit či naději. Takže už nic moc nebude. Jsem totiž obdařen zvláštním talentem, že mi pod rukama všechno chcípne. Sestimsmiř.
