V roce 2020 vydalo nakladatelství Academia v edici Historie knihu Ze zámoří do Čech – čokoláda, čaj a káva v raném novověku.
Hned při vydání jsem měl knihu přislíbenu. Ale znáte to, jak je to s tou radostí bláznů – prostě „slibem nezarmoutíš“ přestane být pravdou v okamžiku, kdy si uvědomíte, že čekáte marně. Knihu jsem si tudíž po dvou letech koupil, protože čokoláda je prostě čokoláda. Kafe sice nemusím, ale bez čaje se neobejdu, tak proč se nestát o něco chytřejším.
Anotace:
V renesanci a baroku se do Evropy dostalo množství dosud nevídaných poživatin, jako byla například kukuřice, vanilka, brambory, paprika či rajčata. Mezi nápoji to byly káva, čaj a čokoláda, které začaly konkurovat dosud dominujícímu pivu a vínu.
Tyto tři nealkoholické novinky nejprve vzbudily pozornost mezi cestovateli a lékaři, později se ale dostávaly ke stále širším vrstvám konzumentů, až se z nich stala na přelomu 17. a 18. století módní nezbytnost. Kniha Ze zámoří do Čech se v první části zabývá nejstaršími dějinami kofeinových nápojů v Evropě od prvních zmínek objevitelů v dobové literatuře až po polovinu 17. století.
Druhá část publikace shrnuje, jak se káva, čaj a čokoláda zabydlely v našich zemích. Čtenář se například dozví, kde se našlo nejstarší kávové zrnko v Čechách, co si o čaji zaznamenal Jan Amos Komenský, či podle jakých receptů se u nás v baroku vařila čokoláda. Nahlédneme také do širších souvislostí včetně dobových představ o trávení, historie kuchařských knih, zakládání kaváren a zmínek o kofeinových nápojích v umění či literatuře.
Je to zvláštní kniha – plná (takřka 500 stran holého textu, obrázků jen pár v příloze) zdánlivě suchopárných faktů a historie, a přitom se čte jak bestseller. Je cítit, s jakým zanícením autor „luxoval“ všechny dostupné prameny, aby o tématu zjistil všechno možné i nemožné. Od populárních a leckdy nepravdivých (leč často citovaných) historek po okrajové zmínky v mnohdy odtažitých pramenech. Čtenářské ohlasy veskrze kladné a já musím souhlasit. Ať už kterákoli z oněch tří pochutin je pro vás oblíbenou či se vyhýbáte všem, čtení je to víc než poučné. Jak píše Český rozhlas:
Když italský dobrodruh Girolamo Benzoni při svém pobytu v Nikaragui někdy po polovině 16. století nesehnal víno a vodu pít nechtěl, musel vzít zavděk kakaem. Moc mu ale nechutnalo – hodí se prý spíš pro prasata než pro lidi. Další Ital, Pietro della Valle, se na začátku 17. století podivoval, jak mohou Turci pít tak horký nápoj, jako je káva; možná si s ní sám spálil ret. O více než půlstoletí později pozoroval německý lékař Engelbert Kaemfer zcela fascinován složitý japonský čajový obřad – a mnohé si o něm zapsal. …
Text je plný pozoruhodných detailů. Znáte třeba nejstarší historii cukru? Slyšeli jste první český popis banánu? Nebo – co si o čaji zapsal Jan Amos Komenský? A víte, že nejstarší kávové zrnko u nás leželo od přelomu 16. a 17. století v klenebních zásypech pod podlahou Vladislavského sálu na Pražském hradě? Našel se tam i nejstarší evropský burák.
Autorův přístup se vyznačuje neobyčejnou pečlivostí, která jde až k primárním cizojazyčným a mnohdy obtížně dostupným pramenům – třeba jen proto, aby se zjistilo, že v nich žádná zmínka o kávě, čokoládě nebo čaji vlastně není, i když tam být měla… Také díky tomu Karel Černý ve své knize „Ze zámoří do Čech“ úspěšně vyvrací i mnohé po léta tradované mýty – a nepokrytě se tím baví.
Začtěte se, už jen třeba pro to, abyste příště věděli, až se budete přehrabovat v marketu v tabulkových čokoládách, že první konzumenti čokolády by se velmi divili – něco takového bylo jen výchozím polotovarem, protože čokoláda se nejedla, ale pila. Nebo proto, abyste si uvědomili, že Vladislavský sál fungoval dlouhou dobu jako luxusní tržiště.
