Jen se nová detektivka se svéráznou učitelkou Josefínou objevila na trhu, objevily se první jásavé ohlasy čtenářek a procentní hodnocení ihned vylétlo na 90 %.
Marie Rejfová: Jako veš v kožichu Ilustroval Daniel Špaček, Mystery Press 2022. Počet stran: 224. ISBN: 978-80-7588-351-3
Autorka Marie Rejfová dokázala i v tomto pokračování vyprávět o vážných věcech s nadhledem a laskavým humorem. Jak se zdá, autorčinu početnému fanklubu vůbec nevadí, že na sklonku jara, a hlavně v létě, budou číst příběh, který se odehrává o Vánocích.
Tentokrát se příběh odvíjí od událostí spojených se zkouškami nového divadelního představení a také s radnicí městečka Brodu. Zatímco venku předvánočně chumelí, mezi ochotníky se vraždí, a to hned dvakrát. Prostořeká a hodně všetečná učitelka Josefína Divíšková, jak je jejím zvykem, se motá do policejního vyšetřování. To se moc nelíbí komisaři Tvrdíkovi, ale záhy zjistí, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře. Dorazí za ním totiž jeho teta Václava, která nechce připustit, aby se její synovec jakkoli sblížil s přelétavou učitelkou a umělkyní k tomu. A dál vše pokračuje podle osvědčených not: čtenář se především baví. Dokonce ještě o něco víc než už předcházejících knih Marie Rejfové, která, jak se zdá, našla svou parketu a pochvalných reakcí neubývá. (Než jsem dopsal tyto řádky, stouplo čtenářské hodnocení na 91 %.)
Závěrem jeden citát za všechny: „Jako obvykle je mi úplně jedno, kdo je vrah. Ten smysl pro humor a skvělé dialogy úplně stačí. A Josefínina babička je bohyně.“ (petrarka72)
Zkrátka Josefína alias „česká slečna Marplová“ si své čtenářské publikum získala a nehodlá je jen tak pustit ze svých sítí.
PS: A my, spoluobčané a spoluobčanky Marie Rejfové, si dál budeme myslet, že Brod opravdu není a nemůže být Varnsdorf.
Milan Hrabal
MARIE REJFOVÁ – JAKO VEŠ V KOŽICHU (ukázka)
„Vy se celá klepete, panímámo,“ pronesl zvučným hlasem vousatý muž v kožichu a s korunou na holé hlavě.
„Ale!“ Kyprá venkovanka praštila o zem proutěným košíkem a kývla dvojitou bradou k jesličkám. „Čert mohl tušit, že se ta její těžká hodinka tak protáhne! Hospodu mám plnou lidí.“
„Nerouhej se, smrtelnice!“ protančil kolem nich anděl v bílých šatech, skrz které prosvítala podprsenka. Vše se dělo za dramatické klavírní improvizace. Zvuky se linuly z nástroje umístěného vpravo pod jevištěm.
Marie jeho slova podtrhla hlasitým úpěním. Vedle ní klečel Josef a s výrazem mě se to vlastně ani tak netýká hypnotizoval anděla.
„Už?“ ožil Melichar.
„Ne,“ zkazila mu radost Marie.
„Hvězdo betlémská,“ sepjal ruce k vyřezávané kometě na špičce jesliček. Hudba se změnila v řetězec tklivých tónů.
„Nebojej se, velkomožnej pane Melichare,“ drkla do něj loktem hospodská. „Já rodila celej den. Ale pěkně v teple, a ne v takový morně nekřesťanský.“
Anděl kolem nich udělal další smyčku. „Říkáš si o hněv našeho Pána!“ Štíhlé ruce v sněhobílých saténových rukavičkách vystřelily k pomyslným nebesům.
Naříkavé zvuky vystřídalo podroušené staccato.
Anděl vrhl výhrůžný pohled ke klavíru a urovnal si levé křídlo, jež se mu svezlo po předloktí.
Vousatý muž s korunou si sedl na polystyrenovou imitaci pařezu na pravé straně jeviště. Stál vedle dřevěné kulisy, na níž byl namalovaný černoch ve fialovém hávu a zeleném turbanu. Kus pláště nebyl dokončený, podobně jako střevíc selky, která v extatickém vytržení klečela vedle něj. Dojem zimní krajiny dotvářel sníh a noční obloha s bledým měsícem. Nejvyšší část obrazu se ztrácela ve tmě jednoduchého provaziště. Z boku stálo dvoumetrové lešení ověšené hadry, pod ním trůnily plechovky špinavé od barev, kýbl s namočenými štětci a Josefína. Sledovala zčásti hru a zčásti starého klavíristu, který dokázal podat podivuhodně disharmonický výkon i s roztomilou opičkou.
„Ty to vidíš, Baltazare,“ povzdechl si Melichar dvojrozměrnému kolegovi. „Meškáme tu už celý Boží den a celou Boží noc s dary pro nového Mesiáše, kajeme se, dumáme, modlíme se, a – nic.“
„Kde máte třetího?“ přitočila se k němu hospodská.
„Kdo ví, kde zas šaškuje,“ rozmáchl se Melichar, přičemž se mu podařilo praštit do kulisy.
Josefína zvedla oči ke karabinám, jimiž byla dřevěná deska připevněná k lanu nataženému ve skoro čtyřmetrové výšce nad hledištěm.
„Klid, děvenko,“ houkl od klavíru starý muž, a zatímco jeho levice vykouzlila děsivý akord, pravice setřela kapičku u červeného nosu. „Drží to fest.“
„Vy jste rozený optimista, pane Jiřičko,“ usmála se na něj, ale myslela si své. Sál v Prubířské ulici, kde právě probíhala zkouška amatérského souboru Kolík, měl dávno odslouženo. K jeho chátrání přispěl nový kulturní dům, kvůli kterému se na starý „pionýrák“ pomalu zapomínalo. Jedinou devizou byla poloha prvorepublikové budovy nedaleko náměstí a byt, který zabíral celé její patro. Nehledě na půdní prostory, kde by se dalo sušit prádlo snad pro polovinu Brodu.
„Anděli!“ zvedl se Josef z kolenou. „Tak kdy?!“
Anděl pohodil zlatými kudrnami. „Buď trpělivý, člověče! Nečekáš na vlak, ale na příchod našeho Spasitele!“
připravil: mhra
