Když jsem bylo dítě, maminka mi v nečasech pravidelně kladla na srdce, abych se teple oblékl: „Vem si ten svetr, Martínku!“ Nebo: „Vem si tu šálku!“ Jelikož pro rodiče zůstaneme dětmi, i kdybychom jezdili čertovi po hřbetě, zůstalo tohle úsloví v loučícím repertoáru mé matky i v letech, ehm, dospělejších: „Vem si ten svetr, Martínku!“, a já: „Jasně, mami, neboj!“, načež jsem odkráčel do víru velkoměsta a vracívával jsem se po týdnu bez šálky, beze svetru, bez peněz, za to případně třeba s modřinami a s kapavkou… No, a úsloví překročilo i do mého dospělého života. S poněkud ironickým nádechem jsem říkával mým dorosteneckým družkám, když odcházívávaly (za milenci) do tmy: „A nezapomeň si šálku, miláčku!“ Což znamenalo: „Opovaž se někde nakazit, bestie!“ No, nic. A teď tu mám prezidenta, který každý, ale každičký boží den, utrpí mocnou touhou někoho, třeba mně, nebo národ, nebo lidstvo, nebo vesmír, nějak poučit! Nějak vybavit příslušnou moudrostí a ponaučením do života. Například: „Bakalo, prodej byty, když nemáš na provoz ztrátového dolu!“ Nebo: „Přestěhujme naši ambasádu v Izraleli do Jeruzaléma!“ Tento nápad má i nezveřejnitelné pokračování: „A vyvolejme tím okamžitě mezinárodní roztržku, která by mohla skončil třetí světovou válkou!“ Další rada: „Říkejme České republice po anglicku Czechia!“ Pane prezidente, Čechie je prima název pro motorku, pro čutací klub, pro bezva hospodský sál na nedělní tancovačky, ale pro republiku by možná někdy mohl být přijatelný až teprve tehdy, kdyby si to vyžádal úzus anglického jazyka, vytvořený uživateli, to znamená občany jiných zemích, kterým by se ten název líbil a hodil.
Tak čekám, kdy mi začne tenhle vládce s alkoholem vykousanými čelními laloky, s cukrovkou, hnijící nohou, vybavený neschopností říct pravdu, začne radit se životosprávou. Raději ho předejdu: „Milošku, jen si dál cintej pentli, ale vem si v tom Izraeli na sebe nějaký neprůstřelný svetr! Myslim to upřimně!“
{module Mohlo by vás zajímat… (2)}
